 existen sistemas de pensiones “de capitalización”, basados en el ahorro individual. En estos casos el Estado recibe las aportaciones periódicas de cada trabajador y las invierte en activos libres de riesgo. Llegada la edad de jubilación, el contribuyente comenzará a recibir el capital que ha aportado más los intereses generados a lo largo de su vida laboral. De esta manera se garantiza un sistema equitativo (ya que las prestaciones recibidas se corresponden directamente con lo cotizado) y sostenible a largo plazo, ya que <strong>las pensiones actuales no repercuten de ninguna manera sobre la población activa,</strong> cargando ésta solamente con los costes indirectos (sanidad, atención a la dependencia, etc.) del mantenimiento de la población retirada.</p>
<p>El sistema español actual, en cambio, puede clasificarse entre los que comúnmente se designan como “de reparto”. Esto significa que las aportaciones de los trabajadores activos (aunque computarán en el cálculo de las pensiones que a cada contribuyente corresponderán en el futuro) no son destinadas a los propios trabajadores sino al pago de pensiones de los ya retirados. De esta manera <strong>es la población activa quien asume todos los costes derivados del mantenimiento de la población jubilada,</strong> y la estabilidad del sistema depende exclusivamente de la cantidad de trabajadores en activo en relación a los retirados. Para prevenir un eventual impago de las pensiones en el futuro, en el año 2000 se constituyó en España el Fondo de Reserva, que acumulaba y reinvertía periódicamente los superávits anuales de la Seguridad Social. Sin embargo, ante la irrupción de la crisis las autoridades españolas han decidido disponer del Fondo para asegurar el pago de las pensiones, lo cual explica el descenso cada vez más pronunciado de sus activos. Pero el deterioro de las cuentas de la Seguridad Social, que han pasado del superávit al déficit, se debe a causas aún más complejas.</p>
<p><img src=)
Zaprvé není pochyb o tom, že zvýšení nezaměstnanosti (které se v roce 2007 zvýšilo ze 7,95% v roce 2007 na 20%) mělo přímý důsledek krize dvojí účinek: na jedné straně ničením pracovních míst, poklesl počet příspěvků, zatímco růst počtu nezaměstnaných znamenal větší poptávku po dávkách v nezaměstnanosti. Jinými slovy, pokles zaměstnanosti znamenal pro sociální zabezpečení snížení jejich příjmů a zvýšení výdajů. Takto se pokračující přebytek systému změnil od roku 2010 ve vážný chronický deficit. Pokud jde o udržitelnost, ve Španělsku poklesl počet zaměstnaných osob ve druhém čtvrtletí 2016 na 17,8 milionu (ve srovnání s 20 v roce 2007), zatímco důchodci vzrostli o 1 milion (ze 7,5 na 8, 5 ve stejném období). To znamená, že země se změnila z 2,7 přispěvatelů na 2,1 pro každého důchodce.
Souhrnná úroveň zaměstnanosti (stejně jako vztah mezi daňovými poplatníky a důchodci) však sama o sobě nedokáže vysvětlit stav deficitu sociálního zabezpečení. Pokud by tomu tak bylo, čistá tvorba pracovních míst za poslední tři roky by pravděpodobně problém napravila (alespoň částečně), ale právě v tomto období došlo k největšímu snížení rezervního fondu. Důvodem není nikdo jiný než snížení reálných mezd (s poklesem o 2,7% v soukromém sektoru) způsobeným naopak větší flexibilitou pracovní síly, nárůstem dočasných smluv a smluv na částečný úvazek a tím, že odvětví s nejvyšší přidanou hodnotou (například technologie) jsou v Španělská ekonomika jako celek, přičemž většinu vytváření pracovních míst nechává v rukou odvětví (jako je cestovní ruch) s nízkou kvalifikací a nízkými mzdami. Takto vývoj ekonomiky v posledních letech vedl k procesu vnitřní devalvace, který skončil snížením příjmů z příspěvků, protože jsou přímo spojeny se mzdami.
Na druhou stranu, pokud zničení pracovních míst a vnitřní devalvace z krátkodobého hlediska destabilizovaly systém, existuje z dlouhodobého hlediska mnohem větší rizikový faktor, a to je samotný vývoj španělské populace. V posledních desetiletích Španělsko prošlo hlubokou demografickou transformací, která změnila převážně mladou zemi na zemi stárnoucí, kde úmrtí již začíná převyšovat narození. V tomto smyslu, pokud v roce 1963 (rok, ve kterém byl navržen současný důchodový systém), osoby mladší 19 let představovaly více než 35% populace, dnes nedosahují 19%. Naopak osoby nad 65 let se ve stejném období snížily z 3,8% na 14%. Nejde jen o prodloužení střední délky života, ale o pokles porodnosti, který již nezajišťuje ani generační výměnu. Pokud k tomu přidáme další faktory, jako je emigrace mladých lidí (se zhoršením toho, že ti, kteří opouštějí zemi, jsou obvykle také nejkvalifikovanějšími pracovníky), výsledkem je dlouhodobě neudržitelný systém, jehož zhoršení se zrychlilo kvůli hospodářská krize.
Nakonec vedení rezervního fondu rovněž vyvolalo pochybnosti, protože většina prostředků (v roce 2012 dosáhla 97%) je investována do španělského veřejného dluhu. To znamená nejen větší riziko v důsledku nedostatečné diverzifikace, ale také náklady na důležité příležitosti v prostředí s nízkými úrokovými sazbami a rostoucími cenami dluhopisů, o čemž svědčí skutečnost, že Španělsko již vydává dluhové cenné papíry se zápornou ziskovostí. Závěrem lze říci, že použití fondu k financování státního deficitu znemožnilo investování těchto zdrojů do jiných ziskovějších aktiv, čímž se omezily příjmy systému.
Tváří v tvář situaci tak kritické jako ta současná se ekonomové postavili do různých pozic. Nejkritičtější se domnívá, že důchodový systém je sám o sobě nestabilní, protože jeho dlouhodobá udržitelnost není založena na výhodách, které je schopen získat z vlastních zdrojů, ale na příspěvcích nových přispěvatelů: struktura, která šetří rozdíly , vypadá nebezpečně jako pyramidové podvody, kde výhody akcionářů nepocházejí z vytvořené ziskovosti, ale ze vstupů nových investorů. Problém je v tom, že tyto systémy se obvykle zhroutí, když již nejsou nalezeni investoři, kteří mají zájem, a proto je nemožné je vrátit akcionářům. Podle tohoto hlediska by bylo sociální zabezpečení ve stejné situaci (vzhledem k tomu, že příspěvky nových přispěvatelů se snížily) a jediným možným řešením by bylo definitivní nahrazení stávajícího systému průběžného financování jiným kapitalizačním systémem.
Alternativním přístupem by bylo zachování současného systému, i když by došlo k reformě některých jeho podstatných aspektů. Návrhy sahají od vytvoření nových daní po zvýšení sociálních příspěvků, přes různé vzorce pro rozdělení výdajů mezi vládu a sociální zabezpečení. Existují také smíšené modely průběžného financování a kapitalizace (například ty, které se používají v Německu a Nizozemsku), které by mohly zaručit bezpečný přechod k udržitelnějšímu systému.
Nakonec se zdá postupné snižování počtu porodů požadovat větší zvýšení porodnosti. V některých evropských zemích byly zavedeny dlouhodobé plány, které zahrnují dávky v mateřství, politiky usmíření rodiny a pobídky pro velké rodiny. Ve Španělsku se však zdá, že tato otázka není daleko od ekonomické debaty a prostředky přidělené na rodinné politiky představují pouze 1,3% HDP (evropský průměr činí 2,2%), zatímco nový rámcový program zaměstnanosti (s 46,48% nezaměstnaností mladých lidí) , delší dočasné zaměstnání a nižší mzdy) je brzdou při vytváření nových rodin.
V každém případě je zřejmé, že bez ohledu na nedostatky současného systému aktivní populace zapojená do aktivit s nízkou přidanou hodnotou nebude schopna dlouhodobě zajistit dostatečně vysokou životní úroveň neaktivní populace, a ještě méně, pokud se numerický vztah mezi jedním a druhým nadále snižuje. Příklad Řecka ukazuje, že jedna z nejzaostalejších ekonomik v eurozóně nebyla schopna vyplácet důchody, které představovaly až 96% pracovních mezd (například němečtí důchodci nedosahují 70%). Důvodem je, že jednoduše pracovní síla nevytvářela potřebný přebytek k financování těchto výhod. Řecký případ by mohl sloužit jako varování pro Španělsko, aby hledalo řešení problému důchodů prostřednictvím zvýšení produktivity a přidané hodnoty, které současně umožní zvýšení zaměstnanosti a mezd. Dnes většina španělských politických agentů hledá nové distribuční vzorce a navrhuje pokračovat ve zvyšování daňového zatížení soukromého sektoru, který je již silně zasažen vnitřní devalvací. Ale bohužel, když ekonomika není schopna generovat bohatství, způsob jeho rozdělení je irelevantní.