Od roku 1960 hraje asijská země jeden z nejúspěšnějších a nejudržitelnějších procesů růstu v historii, což vede k tomu, co mnozí nazývají korejským ekonomickým zázrakem.
V předchozích příspěvcích jsme diskutovali a diskutovali o úspěchu Jižní Koreje při minimalizaci ekonomických dopadů pandemie COVID-19.
Před několika týdny byla naše tvrzení podpořena údaji zveřejněnými Korejskou bankou, která kvantifikovala pokles hrubého domácího produktu (HDP) v roce 2020 jako pouhé 1%. Pozitivní jsou také jihokorejská měnová autorita pro rok 2021 , letos předpovídající růst kolem 3%.
Vzhledem k těmto údajům stojí za to si položit otázku, zda je úspěch Jižní Koreje způsoben konkrétními opatřeními nebo strukturálními faktory ekonomiky, která již má s překonáváním obtíží dlouhé zkušenosti. Asijská země ve skutečnosti hrála od roku 1960 jeden z nejúspěšnějších a nejudržitelnějších procesů růstu v historii, což vedlo k tomu, co mnozí nazývají korejským ekonomickým zázrakem. V tomto článku budeme analyzovat jeho charakteristiky a možný vliv na současný úspěch tváří v tvář pandemii.
Od chudých k bohatým
«60. léta byla svědkem vzniku chaebols. Jinými slovy, velké soukromé konglomeráty podporované státem, které sdružují společnosti ve velmi rozmanitých činnostech.
V padesátých letech zažila Jižní Korea krutou občanskou válku, kterou prohloubila intervence cizích mocností, a proměnila zemi v jedno z hlavních bitevních míst studené války.
Konflikt skončil příměří v roce 1953, které rozdělilo Korejský poloostrov na dvě republiky, severní, pod čínským a sovětským vlivem, a jižní, pod vojenskou ochranou Spojených států. Tyto odlišné politické trendy se přirozeně rychle promítly do protichůdných hospodářských politik: zatímco severní republika přijala komunismus, jižní republika se stala jedním z nejlepších příkladů kapitalismu 20. století.
Je třeba si uvědomit, že situace v Jižní Koreji v 50. letech byla velmi nejistá, vzhledem k tomu, že její tradičně venkovská ekonomika byla zpustošena japonskou okupací a později občanskou válkou. K tomu se přidalo dědictví průmyslové činnosti a těžby surovin zaměřených na japonské vojenské potřeby, které od konce druhé světové války neexistovaly. Nepomohla ani regulace cen zemědělských produktů ani politika protekcionismu v průmyslu. V této souvislosti byla jedním z mála pozitivních prvků finanční pomoc od USA, která byla každopádně mnohem menší než ta, kterou dostaly evropské země prostřednictvím Marshallova plánu.
1960 byla svědkem vytvoření chaebols. Jinými slovy, velké soukromé konglomeráty podporované státem, které sdružují společnosti ve velmi různorodých činnostech. V současné době chaebol nejznámější je Samsung, ale vynikají i další, jako jsou Hyundai, LG a SK Group. Od té doby, chaebols Byli protagonisty průmyslového růstu Jižní Koreje, stavěli se do čela technologického pokroku a tvořili jeden z hlavních zdrojů vytváření kvalifikovaných pracovních míst v zemi.
Od sedmdesátých let začala jihokorejská ekonomika nastupovat a zahájila růstový cyklus, který i přes občasná přerušení trval dodnes. Od té doby bylo upuštěno od cenové kontroly a protekcionismu, přičemž byla podporována svoboda v podnikání, financích a zaměstnání. To vše proměnilo Jižní Koreu v ekonomiku otevřenou světu, která se stále více zaměřuje na průmyslový a technologický vývoz.
Výsledek je evidentní: pokud byl v roce 1960 jeho HDP na obyvatele pouze 932,04 USD (například pod Nigérií), v roce 2019 vzrostl na 28 675,03 (v roce 2010 podle údajů Světové banky). V paritě kupní síly jsou data ještě lepší s příjmem na obyvatele 42 764,53 USD.
Kontrast se sekulární stagnací Severní Koreje je ostrý a byl mnohokrát odražen v médiích. Namísto toho tedy porovnáme růst Jižní Koreje s růstem jedné z největších ekonomik na světě: Francie.
Příběh dvou zemí
„Vyšší míra investic může vysvětlovat rostoucí produktivitu pracovníků, což často vede ke konkurenceschopnějšímu vývozu a vyšším mzdám.“
Jak vidíme na grafu výše, HDP na obyvatele v Jižní Koreji rostl v posledních desetiletích mnohem rychleji než ve Francii. Rovněž prokázal mnohem vyšší schopnost reagovat na krize (1998, 2009). Ve skutečnosti, pokud bude tento trend pokračovat, je možné, že za několik let bude jihokorejský příjem na obyvatele vyšší než francouzský.
Jak tedy můžeme vysvětlit tuto odlišnost mezi dvěma zeměmi, z nichž jedna je nejbohatší na světě?
V zásadě jsou obě ekonomiky otevřené zahraniční konkurenci. Korea se velmi orientuje na své tichomořské partnery, zatímco Francie je integrována do rozsáhlé oblasti volného obchodu, jako je Evropská unie. Ve skutečnosti je váha vývozu nad HDP velmi podobná v obou zemích.
Rovněž je třeba poznamenat, že v obou případech hovoříme o tržních ekonomikách s vysokou mírou lidského rozvoje a že za účelem růstu se rozhodly podporovat velké podnikatelské skupiny ze státu. Navzdory těmto podobnostem se však výsledky velmi lišily.
Podle indexů ekonomické svobody zveřejňovaných každoročně nadací Dědictví„Jižní Korea a Francie požívají podobné svobody na peněžním trhu, ve finančním sektoru a při respektování vlastnických práv. Asijská země je však volnější, pokud jde o trh práce, možnosti podnikání a příchod investic, kromě toho, že má menší stát. Což se promítá do nižší daňové zátěže pro soukromý sektor.
Na druhou stranu, pokud se podíváme na údaje Světové banky, vidíme, že od poloviny 70. let jihokorejská ekonomika přisuzovala investicím větší roli než její evropský protějšek. Vyšší míra investic může přirozeně vést ke zvýšení produktivity pracovníků, což zase vede ke konkurenceschopnějšímu vývozu do světa a vyšším mzdám. Nepochybně je to jeden z faktorů, který může vysvětlit větší dynamiku Jižní Koreje ve vztahu k Francii, ale ne jediný.
Důležitost spoření
„Jižní Korea je příkladem toho, jak ekonomika založená na úsporách může v průběhu času generovat udržitelný růst a neustále zvyšovat kvalitu života svých občanů, aniž by měla problémy s vnějším dluhem.“
Výše uvedené, je třeba poznamenat, se vyskytuje ze dvou důvodů: zaprvé, vysoká investice má smysl pouze tehdy, je-li zaměřena na výrobu zboží a služeb, které jsou ve skutečnosti požadovány společností. Nejlepším způsobem, jak to zajistit, je to, že společnosti, které jsou příjemci, podléhají mezinárodní konkurenci, a tak může být odhalen hypotetický nedostatek konkurenceschopnosti.
To je případ chaebols v Jižní Koreji, původně podporován státem, ale okamžitě nucen konkurovat zbytku světa. Opak se stal ve Francii, kde vlády vložily peníze do mnoha společností orientovaných na národní trh (kde mají malou konkurenci) a dodnes je mnoho z nich v deficitu.
Druhým důvodem je, že zvýšení investic může vést ke stejnému růstu zahraničního dluhu, což může vést k vážnému problému, pokud investice nesměřují do výnosných projektů. V tomto případě mají obě země velmi podobné úrovně přímých zahraničních investic (PZI), což je v rozporu s námitkou, že růst Jižní Koreje je způsoben finanční pomocí ze Spojených států.
Právě naopak. Jak vidíme, velkým důvodem, proč si Jižní Korea může užít vyšší míru investic, je úspora. Částečně motivováno přísnější kulturou spotřebitelských návyků a částečně vyváženějšími veřejnými financemi. A pravdou je, že vynikající úsporná kapacita Jihokorejců (dokonce s nižšími příjmy než Francouzi) dokázala generovat velké přebytky zdrojů, které finanční systém neustále přerozděluje na produktivní činnosti.
Jižní Korea je proto příkladem toho, jak ekonomika založená na úsporách může v průběhu času generovat udržitelný růst a neustále zvyšovat kvalitu života svých občanů, aniž by měla problémy s vnějším dluhem. Na druhou stranu, na rozdíl od toho, co se opakuje při mnoha příležitostech, stagnace Francie ukazuje selhání ekonomik, které stále častěji sázejí na spotřebu a dluh, aby podpořily růst.
Tato analýza nám tedy možná pomůže pochopit, že šetření v podmínkách svobody, a ne neustálé využívání dluhů, umožňuje ekonomikám zotavit se z krizí a objevit se silnějšími. Kromě toho nás také učí, jak existují případy, kdy investice státu mohou mít velmi dobré výsledky, pokud jsou správně vybrány.
Jižní Korea to dokazuje každý den, protože její ekonomika pokračuje v nezastavitelném závodě, který začal v šedesátých letech minulého století a který až dosud nedokázala zastavit ani krize COVID.
