Loni v lednu konečně skončila jednání o sestavení vlády ve Švédsku po měsících nejistoty v důsledku posledních všeobecných voleb, které vyústily v roztříštěný parlament. Výsledkem bylo udržení moci u sociálních demokratů s podporou centristů a liberálů, i když výměnou za to musela nová exekutiva udělat ústupky svým parlamentním spojencům, jako je snížení daní, liberalizace sektoru bydlení a výroba bydlení flexibilnější pracovní trh.
Ačkoli tyto sliby byly médii prezentovány jako cena, kterou musí zaplatit sociální demokraté, aby zůstali u moci, pravdou je, že se jedná o reformy, které ve větší či menší míře vzbudí mezi ekonomickými analytiky širokou shodu před zjevným vyčerpáním silně intervenční model.
Z tohoto důvodu možná dnes více než kdy jindy studie Íránce Nima Sanandajiho s názvem Skandinávský neexceptionalismus (Skandinávská neobyčejnost), kde poukazuje na četné slabiny sociálně demokratických hospodářských politik uplatňovaných v severských zemích od 60. let.
Pokrok nebo stagnace?
Jedním z hlavních bodů, které se profesor Sanandaji snaží vyvrátit, je rozšířené přesvědčení, že díky sociální demokracii mají skandinávské země vyšší úroveň blahobytu než ostatní jejich evropští sousedé. Data se v zásadě zdají přesvědčivá a je pro nás obtížné toto tvrzení vyvrátit: podle odhadů MMF pro rok 2018 je Norsko na 6. místě ve světovém žebříčku příjmů na obyvatele, následováno Islandem (13), Švédskem (14), Dánsko (18) a Finsko (22).
Mluvíme tedy o ekonomikách, kde občané mají pro mnohé záviděníhodnou životní úroveň, což má také vynikající výsledky v indexu lidského rozvoje (HDI): Norsko (1), Island (6), Švédsko (7), Dánsko (11) a Finsko (15) vyniká na čele světového žebříčku. Široce příznivý obraz o těchto zemích nám nechávají také další významné ukazatele, jako je průměrná délka života nebo indexy absolutní chudoby.
Pochybný intervencionismus
Zdá se tedy nesporné, že se jedná o silně rozvinuté ekonomiky, kde si občané užívají kvalitu života, jakou by v jiných zemích těžko našli. Na druhé straně je diskutabilní to, že za dosažené výsledky odpovídá výhradně sociální demokracie. Ve skutečnosti, jak uvidíme později, mohlo to nejen přispět k rozvoji ekonomik, ale také to pro ně představovat brzdu, navzdory které by bylo dosaženo záviděníhodné situace, kterou dnes vidíme.
Pojďme analyzovat tento návrh s ohledem na údaje a vycházejíc z jednoho z nejcharakterističtějších ukazatelů jakékoli sociálně demokratické hospodářské politiky: poměr veřejných výdajů k HDP, který se obvykle používá k měření míry státních zásahů do ekonomiky. V tomto smyslu nám jednoduchý průměr mezi 5 skandinávskými ekonomikami dává výsledek 49,48%, zatímco průměr pro Evropskou unii je 45,80% a průměr eurozóny 47,10%.
Prvním závěrem, ke kterému bychom mohli dojít, je, že skandinávské ekonomiky se evidentně rozhodněji rozhodly pro přerozdělení bohatství a díky tomu se těší lepší životní úrovni.
Tento závěr však může být zavádějící: ve skupině Skandinávců se Finsko jeví jako soused nejvíce zaostávající ve všech ukazatelích, přesto je to země s nejvyšším poměrem veřejných výdajů k HDP. Naproti tomu Island, který je nejliberálnějším členem skupiny, překonává průměrnou délku života všech svých vrstevníků a v téměř každém ukazateli soupeří s Norskem. Stejným způsobem také můžeme najít ještě více intervenovaných evropských ekonomik, jako je Belgie a Francie, které zaujímají relativně nižší pozice v žebříčku.
Příběh dvou krizí
Je logické, že tvorba pracovních míst je jedním z aspektů ekonomiky, které jsou nejvíce spojeny s dynamikou trhů, a proto jedním z nejlepších indikátorů rostoucí neúčinnosti intervencionismu. K prokázání tohoto bodu porovnává Sanandaji chování švédského trhu práce během hlavních krizí 20. století: krizí z roku 1929 a krizí z roku 1990.
V prvním případě měla recese svůj původ ve finanční krizi v roce 1929 a následné velké hospodářské krizi, která brzy překročila hranice Spojených států a rozšířila se do celého světa a ve Švédsku zničila přibližně 170 000 pracovních míst (dosáhla celkové obsazenosti přibližně 2,5 milión).
Široká svoboda trhu přesto umožnila východisko z krize prostřednictvím inovací a soukromého podnikání, které vedly k vytvoření společností, které se později staly pilíři švédské ekonomiky (Volvo, Securitas, SAAB atd.). Výsledkem bylo drastické snížení nezaměstnanosti již v roce 1932, kdy byla většina světa stále v úplné recesi, a obnovení předkrizové úrovně zaměstnanosti již v roce 1935.
Krize v roce 1990 ukazuje opačné chování na trhu práce. V tomto smyslu byla nejen větší počáteční ztráta pracovních míst (zaměstnanost klesla do roku 1993 o 12%), ale oživení bylo mnohem pomalejší a dosáhlo úrovně před krizí v roce 2008.
To vše navzdory tomu, že jsme si mohli užít mnohem příznivější mezinárodní situace, kdy zbytek světa rostl a boural překážky volného obchodu, mnohem příznivější scénář než meziválečný protekcionismus, kterému museli švédští vývozci let čelit 30. V tomto případě je evidentní váha výrazně vyšších úrovní daňového zatížení ekonomických subjektů jako brzdy při vytváření pracovních míst. Fakt, který se prokazuje také proto, že nejdelší období zotavení začalo koncem 90. let, právě v důsledku prvních liberalizačních opatření.
Ztráta výhody při odchodu
Vysvětlení blahobytu severských zemí proto musí být nutně mimo tradiční argumenty, které brání domnělé výhody znásobení veřejných výdajů.
V tomto smyslu jak profesor Sanandaji, tak nedávná studie rady ekonomických poradců v Bílém domě (Příležitostné náklady socialismu, 2018) poukazují na význam kulturních faktorů, jako je existence silné pracovní morálky, která by mohla přispět k vyšší produktivitě za hodinu odpracované ve skandinávských zemích.
Tento bod nás může vést k myšlence, že severská prosperita má kořeny v kulturním faktoru, a proto by občané těchto zemí mohli opakovat svůj úspěch v jiných regionech světa, pokud si zachovají svou tradiční pracovní morálku. Jak vidíme, zdá se, že data podporují tuto hypotézu: potomci Skandinávců, kteří emigrovali do Spojených států, se nejen těší vyšší životní úrovni, než je průměr v jejich hostitelské zemi, ale dokonce překonali své příbuzné, kteří zůstali v zemi. Spojené státy americké země původu.
Toto prohlášení nám umožňuje dospět k závěru, že přinejmenším část skandinávského úspěchu je způsobena příčinami, které nesouvisejí se sociálně demokratickými politikami a do značné míry před nimi, které v historii regionu existovaly po staletí.
Zdá se, že tuto teorii podporuje i druhý graf: v roce 1960 (kdy se sociálně demokratický obrat v hospodářské politice severských zemí začal pomalu) těšilo Švédsko ve srovnání s tím, co má v současné době, výrazně vyšší relativní prosperita než u jejích evropských sousedů. Jinými slovy, švédská ekonomika patřila již v polovině 20. století k nejbohatším na světě a politika veřejných výdajů by uspěla pouze ve zpomalení jejího růstu, což by umožnilo snížit počáteční „výhodu“ oproti jejím evropským konkurentům. …
Nakonec obě studie zmiňují také další příčiny vysvětlující severskou prosperitu, jako je špatná regulace domácích trhů, relativně nižší daňové zatížení kapitálových příjmů a velmi nízká úroveň institucionální korupce. Všichni opět faktory, které již byly součástí ekonomik regionu přinejmenším od konce 19. století.
Vysvětlení úspěchu skandinávských ekonomik lze tedy hledat spíše v historických a kulturních faktorech, než ve správných ekonomických faktorech, a ještě méně ve vedení státu, přinejmenším podle kritérií Sanandaji a dalších analytiků. Obhájci současného modelu si nadále přisuzují zásluhu za to, čeho bylo dosud dosaženo, s multiplikačním účinkem veřejných výdajů a přerozdělováním bohatství jako dělníci. Debata, která má mnoho podobností s debatou, kterou jednoho dne vedli příznivci Webera a Marxe, vedla příběh, který podle všeho hrozí opakováním.