Během několika posledních let musely státy při mnoha příležitostech zachránit selhávající banky z veřejných peněz. Aby se zabránilo tomu, že náklady na vyčištění banky padnou na daňové poplatníky, schválila Evropská komise před třemi lety evropskou směrnici, podle níž v případě bankrotu budou ztráty padat na akcionáře.
Předpisy vypracované evropskými institucemi mají za cíl, aby banky s protikrizovým polštářem (nazývaným také MREL) dostatečným na vlastní zdroje čelily bankrotům. Požadavek velkého množství vlastního kapitálu však byl pro menší finanční instituce bolestí hlavy. Mnozí se obávali o své přežití vzhledem k obtížnosti najít velké množství vlastních zdrojů, které od nich evropské instituce požadovaly.
Flexibilita s menšími bankami
Aby byla zajištěna životaschopnost menších subjektů, evropské orgány dohledu zvažují nové možnosti. Mezi návrhy, o nichž se diskutuje, je možnost, aby si banky stáhly ztráty samy. Jakmile budou ztráty absorbovány, budou rekapitalizovány prodejem jiné konkurenční finanční instituci.
Proto se snaží poskytnout menší flexibilitu menším bankám. Tato flexibilita bude záviset na plánu řešení krize, který každý subjekt předložil evropským orgánům dohledu. Plán řešení krize vysvětluje opatření, která by byla přijata, pokud by bylo nutné převést banku zpět.
Je zřejmé, že rekapitalizace banky zevnitř s příspěvky akcionářů se velmi liší od jejího prodeje konkurenci.
Protikrizový polštář bank bude 8% rizikově vážených aktiv každé bankovní skupiny. Je třeba poznamenat, že tato matrace je rozdělena na dvě části: první, která bude použita k pokrytí případných ztrát, a druhá, kterou by bylo nutné znovu uvést do provozu po finanční tísni.
Plán řešení krize, klíčový prvek
Pokud je naopak plán řešení krize zaměřen na přímou likvidaci banky, bude nutné prokázat, že toto opatření je možné.
Aby malé subjekty splňovaly požadavky protikrizové rezervy, byla navržena opatření, jako je snížení rizikově vážených aktiv. Jinými slovy, čím nižší je objem rizikově vážených aktiv, tím nižší jsou zdroje potřebné k vytvoření protikrizového polštáře. Plány řešení krize dále umožňují, aby byl subjekt rozdělen na dobrou banku a špatnou banku, pokud je to možné rychle.
Nová reforma zavádí důležité oddělení mezi systémovými bankami (těmi, jejichž selhání by ovlivnilo světovou ekonomickou stabilitu) a nesystémovými bankami. V závislosti na velikosti subjektu mohou použít různé nástroje k dosažení souladu s protikrizovým polštářem, který bude vyžadován od Evropy.
Nesystémová banka může například do svého polštáře zahrnout vysoce kvalitní dluh, známý také jako prioritní dluhopisy. Naopak, systémová banka, jako je Santander, by byla povinna uchýlit se k nepreferovanému nadřízenému dluhu.
Nové požadavky týkající se protikrizového polštáře nejsou jen otázkou, která se dotýká vedoucích pracovníků různých bankovních subjektů, ale také různých centrálních bank. V tomto smyslu se projevila Španělská centrální banka, která při několika příležitostech prokázala své znepokojení nad výzvou, kterou pro menší banky přináší.