Vezír je předsedou vlády muslimského panovníka, to znamená, že je autoritou s nejvyšším postavením po vládci. Je to podobné tomu, co by platilo v evropských královstvích, ale v arabském světě.
Vezír byl tehdy veřejným činitelem, který plnil funkci hlavního manažera vlády.
V arabském světě a v některých zemích blízkých východní Africe a střední Asii se slovo vezír používá k označení ministrů, kteří tvoří kabinet, nebo předsedy vlády.
V praxi to byl tehdy vezír, kdo měl na starosti rozhodování o řízení království jménem panovníka ve službě.
Původ vezíra
Ve starověkém Egyptě byl „chaty“ nejvýše postaveným úředníkem nebo předsedou vlády, jehož autorita byla podřízena pouze faraonovi. Vzhledem k jeho podobnosti s pozicí v muslimském světě se mu také říká vezír.
Mezi funkce „chaty“ patřilo vedení veřejných prací, vedení účetnictví o království a nejvyšší odpovědnost za spravedlnost, úkol jmenovat soudce a další odpovědnosti za organizaci království.
I „chaty“ byl zodpovědný za organizaci faraónova pohřbu a vybudování jeho hrobky, což - jak je známo v populární kultuře - nebylo vedlejším úkolem.
Později se postava vezíra stala důležitou během Abbasidova (nebo Abbasidova) kalifátu. Tuto kalifální dynastii založil Abu l-Abbas v roce 750 a trvala až do roku 1258 na středovýchodních územích. Jeho vládci se také rozhodli svěřit funkce vezírovi.
Podobně existovali vezíři v kalifátu v Córdobě (929-1031), na územích dnešního Španělska, které však v určitém okamžiku ovládly arabské národy.
Podobně v Osmanské říši bylo ve vládě nejdůležitější postavení velkovezíra, které bylo ekvivalentem toho, co by bylo předsedou vlády. Jeho jmenováním bylo přisuzování sultána a pouze on to mohl odstranit. Úkoly vezíra byly navíc nejen administrativní, ale také reprezentativní pro jeho panovníka.
Tato pozice osmanského velkovezíra existovala až do roku 1922, kdy byla Istanbulem obsazena Velká Británie, Francie a Itálie. To skončilo rozdělením Osmanské říše po skončení první světové války.