Ochrnutí světové ekonomiky v důsledku uvěznění nám říká, že tato krize nebude jako ta v roce 2008, ale jako před průmyslovou revolucí, která postaví naši společnost před nečekanou výzvu. V tomto článku analyzujeme jeho charakteristiky a bezprostřední precedenty.
Šíření koronaviru a následná omezující opatření uplatňovaná po celém světě vedla k prudkému poklesu globálního hrubého domácího produktu (HDP) s dopadem, který je stále obtížné kvantifikovat na údaje o nezaměstnanosti.
V této souvislosti mnoho analytiků porovnává současnou hospodářskou krizi s krizí v roce 2008 a snaží se vidět podobné parametry, které nám mohou pomoci najít řešení. Zdá se, že tento názor sdílí i Christine Lagardeová (současná prezidentka Evropské centrální banky), když tento kontext označila jako „scénář, který nám mnohým připomene velkou finanční krizi roku 2008“ (summit EU 11.03.2020).
Hledáme precedenty
Existuje však několik důvodů, které nám umožňují potvrdit, že podstata této krize se radikálně liší od povahy našich bezprostředních referentů, jako je Velká recese z roku 2008 nebo Crack z roku 1929.
Hlavním důvodem je, že tyto krize se zrodily v předchozích procesech narušení trhů, které generovaly bubliny, a tedy hlubokých nesouladů mezi nabídkou a poptávkou. Problémy dnešní ekonomiky naopak vyplývají z a šokovat externí nabídka v důsledku faktorů zcela nesouvisejících s ekonomikou, jako je zákaz společností normálně fungovat.
Tímto způsobem je přímou příčinou kolapsu výroby skutečnost, že jsou pracovníci uvězněni v jejich domovech, nikoli předchozí nefunkční chování na trzích, které by nakonec explodovalo, jako tomu bylo u bublin.
Můžeme tedy říci, že čelíme dodavatelské krizi, i když tomu tak je šokovat může mít vedlejší účinky na poptávku prostřednictvím Sayova zákona, jak vysvětlíme později.
Jak jsme již uvedli, je obtížné vyvodit paralely s předchozími krizemi, protože nejde o bubliny na akciových trzích (1929, 1987, 2000, 2008), modely růstu nadměrné energetické náročnosti (1973) nebo epizody bankovní paniky (1873) .
Chceme-li hledat podobné precedenty, musíme jít ještě dále v čase, do předindustriálních ekonomik, kde otřesy nabídka vlivem vnějších faktorů (zejména špatného počasí nebo chorob plodin) byla relativně častá. Bezpochyby nejbližším a nejlépe zdokumentovaným příkladem krize tohoto typu v Evropě je Velký irský hladomor, ze kterých můžeme vyvodit tři cenné ponaučení, abychom pochopili naši současnou situaci.
Poučení z velkého irského hladomoru
Irská krize ukazuje marnost snahy o posílení pružné agregátní poptávky nad rigidní nabídkou.
Za prvé, s ohledem na přímé příčiny tohoto typu otřesy externalit, je jasné, že je bohužel nemožné zabránit jejich uskutečnění, alespoň z ekonomické sféry. Stejně tak nikdo nemohl předvídat nebo zabránit příchodu Phytophthora infestans devastující irské bramborové plodiny, žádný ekonom nemohl udělat nic, aby zabránil vzniku COVID-19.
V tomto smyslu je pravdou, že bez ohledu na to, kolik preventivních opatření lze přijmout, je nemožné být zcela chráněn před vnějšími činiteli, kteří do našich životů vniknou překvapením a podmiňují naše individuální činy, které nevyhnutelně končí a ovlivňují společnost jako celý … Závěr tedy je, že žádná ekonomika, ať už je jakkoli prosperující a vyvážená, není schopna odolat a šokovat těchto charakteristik, aniž by se to odrazilo na úrovni zaměstnanosti a HDP.
Tato premisa nás vede k druhému závěru. Pokud je zabránění vzniku těchto krizí nemožné, musí řešení nutně projít reakční schopnost ekonomik přizpůsobit se novým podmínkám. Příklad Irska je v tomto ohledu velmi jasný, protože mnohonásobná omezení, která měla dopad na ekonomiku ostrova, způsobila nadměrnou závislost na určitých produktech a zabránila převrácení zemědělského odvětví. Tato tuhost dodávek byla přesně to, co nakonec proměnilo řadu špatných úrod v prvotřídní humanitární krizi.
V současné situaci by se možná myšlenka některých rolníků odsouzených znovu a znovu trvala na výsadbě brambor, i když věděli, že sklizeň by mohla být neúspěchem, z prostého důvodu, že by nemohli jinak, by se mohla zdát příliš daleko pryč … Dnes nemáme problémy v zemědělství, ale máme tisíce barů, restaurací a hotelů po celém světě, které vlády povzbuzují k opětovnému otevření, a které lze omezit pouze na to, jak budou dny dál plynout, a čekat na zákazníky, kteří se nemusí vrátit …
Liší se tyto dvě reality? V podstatě je váš problém stejný: ekonomiky vysoce závislé na jednom odvětví a nedostatečné schopnosti přizpůsobit se tváří v tvář neočekávaným změnám, takže se dopad zcela promítne do ničení pracovních míst a bohatství.
Závěr, že problém je v zásadě zásobovací krizí, nás vede ke třetí premise, k zbytečnost stimulačních plánů prostřednictvím poptávky. V tomto smyslu irské zkušenosti ukázaly, že pokusy o reaktivaci ekonomiky zvýšením veřejných výdajů nejsou řešením, protože jsou založeny na umělých injekcích peněz ke stimulaci spotřeby. Problém je v tom, že podpora pružné poptávky nad rigidní a kontraktační nabídkou pouze prohlubuje nerovnováhu mezi oběma proměnnými, nevytváří dlouhodobou zaměstnanost a někdy také vyvolává inflaci.
V globálním kontextu, v němž je ohrožena životní úroveň tolika lidí, je důležité tento bod zdůraznit, protože politiky sociální pomoci je třeba odlišovat od politik hospodářské reaktivace. Z tohoto důvodu je legitimní, aby určité vlády navrhly určitá dočasná opatření zaměřená na zmírnění materiálních potřeb lidí ve zvláště zranitelné situaci (například minimální příjem), avšak za předpokladu, že k nim bude přistupováno jako k rozhodnutím humanitární povahy a nikdy s záměr proměnit je v klíč k reaktivaci ekonomiky.
Působení veřejné moci na agregátní poptávku by proto mělo být omezeno na úplné minimum, aby se zmírnily důsledky, a nemělo by nahrazovat akce zaměřené na příčinu problému, tj. Kolaps nabídky.
Tyto tři ponaučení z irské krize nás vedou k zamyšlení, proč se zdá tolik vlád po celém světě zmást šokovat nabídka produkovaná COVID-19 s krizí poptávkyPřinejmenším pokud si přečteme zprávy o keynesiánských inspirativních stimulačních plánech, které se očekávají, jakmile se zdravotní situace vrátí do normálu. Ačkoli Sayův zákon nepřijímají všichni ekonomové, mohl by nám snad pomoci najít vysvětlení.
Koronavirová krize a Sayův zákon
Jakékoli řešení, které se snaží zaútočit na kořen problému, musí nutně projít tím, aby byly výrobní podmínky co nejpružnější.
Jak víme, formulace Sayova zákona to říká každá nabídka generuje ekvivalentní poptávku. To samozřejmě neznamená, že výroba zboží současně vytvoří poptávku po něm, ale znamená to, že trvání výrobního cyklu bude vyžadovat platby výrobním faktorům. Tyto převody výnosů budou zase převedeny na spotřebu a investice pro jiné trhy podle preferencí agentů účastnících se procesu a sazeb časové preference (nebo úrokové sazby).
V současné situaci společnost, která vidí svou činnost paralyzovanou a musí propouštět propouštění, přestane převádět příjmy na své výrobní faktory (suroviny, platy zaměstnanců atd.). Poskytovatelé i nezaměstnaní pracovníci přirozeně přestanou přijímat zdroje a budou muset upravit úroveň své spotřeby a úspor a šířit krizi do dalších odvětví prostřednictvím snížené poptávky.
Mohli bychom tedy říci, že i když krize tvrdě zasáhla agregátní poptávku našich ekonomik, učinila tak pouze vedlejším způsobem a v důsledku předchozího poklesu nabídky. Je tedy jasné, že každé řešení, které se snaží zaútočit na kořen problému, musí nutně projít usnadněním využití našich výrobních kapacit v novém ekonomickém scénáři, který nakonfiguroval pandemii COVID-19.
Jinými slovy, jde o učinit výrobní podmínky co nejpružnější aby se společnosti a pracovníci mohli přizpůsobit změnám spotřebitelských návyků a minimalizovat tak dopad na růst a zaměstnanost. V Irsku dopady krize ustoupily přesně v době, kdy zrušení ochranářských zákonů umožnilo postupnou konverzi odvětví zemědělství a chovu hospodářských zvířat a přesun pracovních sil do průmyslu, ačkoli pozdní použití těchto reforem umožnilo pokračování tragédie.
Stručně řečeno, aby to bylo možné, je nezbytné, aby ekonomiky měly určité podmínky, které usnadňují transakce tím, že jejich podmínky budou pružnější.
I když je pravda, že se tato řešení mohou zdát vzdálená v zemích, kde potřeby v oblasti zdraví a bezpečnosti vyvolaly veřejné výdaje, nesmíme ignorovat destrukci produktivní struktury, kterou již můžeme vidět v našich ekonomikách, jejichž spása vyžaduje naléhavá opatření.
Z tohoto důvodu by možná bylo užitečné, když se zdravotní situace vrátí do normálu a navrhnou se velké stimulační plány, naše hospodářské úřady věnují pozornost lekcím, které nám historie nabízí.