Podle nejnovějších odhadů by lidstvo mohlo do roku 2050 dosáhnout 10 miliard lidí. Pochybnosti o tom, jak nakrmit rostoucí populaci, vedly četné agentury k tomu, aby doporučily antikoncepci, ale opravdu směřujeme k době nedostatku zdrojů?
Zpráva zveřejněná FAO 22. února analyzovala současnou situaci zemědělství a výzvy, které budou určovat jeho budoucnost. Výchozím bodem je nárůst produkce potravin v posledních letech, což by nám umožnilo potvrdit, že zažíváme novou zemědělskou revoluci. Agentura OSN však také vznesla pochybnosti o schopnosti tohoto odvětví živit neustále rostoucí populaci, a to jak kvůli omezením produktivní kapacity, tak i vyčerpání zásob vody a dopadu na životní prostředí.
Zpráva ve skutečnosti odráží obavu, že v posledních desetiletích je ve veřejném mínění velmi přítomna, a v tomto smyslu existuje mnoho hlasů z ekonomické oblasti, které brání potřeba zavést opatření k omezení populačního růstu, zejména prostřednictvím antikoncepce. Tyto názory předpokládají do určité míry návrat k malthusiánskému myšlení, které poukazuje na neslučitelnost produktivních možností zemědělství (které roste sumativně nebo aritmeticky) s vývojem populace (což exponenciálně resp. geometrickým způsobem). Výsledkem by bylo problém přelidněnízpůsobující nedostatek potravin, a tedy vyšší úmrtnost, která by omezila demografický nárůst. V tomto článku budeme studovat malthusiánský přístup ve světle současných empirických důkazů.
Jak je patrné z grafu, zdá se, že růst zemědělství se promítl do a prudký nárůst produkce potravin ve světě. Na druhou stranu, pokud se podíváme na index podvýživy, vidíme také, že nejen vzrostl celkový objem produkce, ale že tento růst vedl také k lepší přístup obyvatel k jídlu které ekonomika produkuje. To znamená, že nedostatek zdaleka nepředstavuje přirozenou hranici vegetativního růstu, naštěstí po celá desetiletí klesá a sotva bude mít prominentní roli, kterou mu přisuzuje malthusiánské myšlení.
Na druhé straně práce Malthuse předpokládají aritmetický růst zemědělské produkce v kontextu zákona o snižování mezních výnosů; to znamená, že zvýšení produkce v zemědělství lze dosáhnout pouze přidáním faktorů země, práce a kapitálu za předpokladu konstantní úrovně technologie. Analýza současné situace nám však ukazuje, že velká část růstu je způsobena technologickým rozvojem (prolomením předpokladu konstantní úrovně techniky), internacionalizací trhů (faktor, který nebyl dříve zohledněn) a aplikace, která je mnohem kapitálověji náročnější, a degraduje půdu a práci na prakticky okrajovou roli. Tímto způsobem bychom mohli usoudit, že velká část předpokladů, na nichž byl formulován malthusiánský model, mohla platit v jeho historickém kontextu, ale v dnešní ekonomice by jen těžko sloužila jako reference.
Populace se chovala velmi odlišně od populace, kterou předpokládají Malthusané od 90. let, a představuje tempo růstu (roční průměr 1,47%) nižší než růst produkce potravin (2,9%). Jak jsme již dříve uvedli, tato nerovnost vedla k lepší stravě lidí, jak lze pozorovat při studiu trendů v různých regionech světa. Naštěstí, pokud v roce 1990 denní spotřeba kilokalorií na osobu Asiatů a Afričanů nedosáhla minimální úrovně doporučené Světovou zdravotnickou organizací (asi 2 500 kilokalorií denně), dnes všechny kontinenty tuto úroveň daleko překračují a zdá se, že směřují ke konvergenci.
Proti tomuto přístupu přirozeně neexistují námitky, které tvrdí, že růst zemědělské produkce není dlouhodobě udržitelný kvůli rostoucímu tlaku na zdroje, zejména vodu. Je však důležité si to uvědomit zvýšit Není to kvůli většímu množství použitých zdrojů, ale kvůli vyšší investice do fixního kapitálu, do nové techniky zaměstnanci a liberalizace obchodu. Zemědělské inovace v posledních letech navíc ukázaly, že je možné snížit spotřebu vody a současně zvýšit produkci: řešení tedy spočívá v pokračující modernizaci odvětví.
Na druhou stranu, snížená porodnost by zase mohla vést k dalším problémům, zejména v souvislosti s dlouhodobou udržitelností sociálních politik. Připomeňme si, že ve vyspělých zemích, jako je Španělsko, nebo dokonce v jiných s nejvyšší mírou úspor na planetě, jako je Německo a Japonsko, již demografické stárnutí představuje rostoucí zátěž pro zdravotní a důchodové systémy. Tento problém se projevil v Řecku, kde byla vláda nucena provést přísné škrty v důchodech: pracovní síla země jednoduše není schopna vytvořit dostatek bohatství, aby zajistila vyšší životní úroveň důchodců. Pokud tedy klesající populace může již v zemích se středním a vysokým příjmem na obyvatele snižovat růst, je těžké si představit, jaký dopad by tato situace mohla mít na obyvatele nejchudších oblastí planety s velmi vysokou mírou úspor. snížené a kde důchody sotva stačí k životu. Z tohoto důvodu je možné, že antikoncepce, která se v zásadě snaží vytvářet udržitelnější ekonomiky, by z dlouhodobého hlediska mohla způsobit mnohem vážnější problémy s udržitelností.
Jak jsme již zmínili, světová populace roste a očekává se, že v roce 2050 dosáhne 9,7 miliard. Čísla se mohou zdát alarmující, ale nejsou tak alarmující, když vezmeme v úvahu celkový obyvatelný povrch Země. Ve skutečnosti, vezmeme-li v úvahu prostor asi 100 metrů čtverečních na osobu (hustota obyvatelstva, která existuje ve městech jako New York), světová populace by zabírala pouze prostor asi 648 544 kilometrů čtverečních: přesně velikost Stát Texas. Na druhé straně, když hovoříme o problémech s přelidněním, jsou jako příklad uvedena města, která jsou domovem milionů lidí, jako je Kalkata nebo Káhira, kde přebytek obyvatel zvyšuje sociální marginalizaci. Často se však zapomíná, že se jedná o enklávy v zaostalých zemích, ale existují i případy jiných s vyšší životní úrovní (jako je Londýn, Singapur nebo New York), kde se zdá, že k tomuto jevu nedochází. Problémnejde tedy o přebytek populace, ale o vývoj ekonomiky. Na rozdíl od toho, co obhajuje malthusiánské myšlení, zkušenosti ukazují, že akumulace kapitálu a inovace v kontextu volného trhu zlepšují kvalitu života lidí, nikoli antikoncepci.