S příjmem na obyvatele nad úrovní roku 2007 evropské ekonomiky zrychlují svůj růst a připravují se na prosazování dalších cílů, jako je sociální politika. Existují však také důvody čekat na závěrečný lakmusový papírek pro EU, než se krize začne zvažovat.
Deset let po začátku velké recese se evropská ekonomika již formálně vzpamatovala, alespoň tak tvrdí tisková zpráva vydaná Evropskou komisí 9. srpna. Text zveřejněný bruselskými orgány poukazuje na to, že politiky Společenství jsou odpovědné za pokrok dosažený v posledním desetiletí, mezi nimiž vyniká HDP, který nepřetržitě roste po dobu 5 let, míra nezaměstnanosti již na úrovni roku 2008, více bank. investice a zdravější veřejné účty. V prohlášení se dále uvádí, že úspěchy jsou také skvělou příležitostí k pokroku v sociální agendě EU a k urychlení hospodářské unie.
Bohužel ne všichni ekonomové sdílejí bruselský optimismus. To znamená, že i když je pozitivní znak některých makroekonomických proměnných nepopiratelný, existují i další, které se analytiků týkají. V tomto článku přezkoumáme vývoj evropských ekonomik v období velké recese a analyzujeme dosažené úspěchy i potenciální rizika v budoucnosti.
Dobrá data o růstu, ale je před námi ještě dlouhá cesta
Pravdou je, že pozorováním důkazů ve výše uvedeném grafu můžeme snadno ověřit věrohodnost prohlášení Komise. V desetiletí bezprostředně po vypuknutí krize se evropský příjem na obyvatele vyvinul ve 3 fázích: recese (2008-2009), stagnace (2010-2013) a oživení (2014 a dále). Výsledkem je, že o 10 let později již HDP na obyvatele existuje daleko přesahuje předkrizové úrovně, a všechny prognózy ukazují na další zrychlení růstu.
Důvody evropského oživení jsou různé a složité, zejména však: úsilí o fiskální úsporná opatření společně se záchrannými mechanismy (které umožnily zaručit stabilitu finančního systému a eura) a EU politika měnové expanze ECB. K těmto dvěma faktorům bychom mohli přidat další velmi důležité, jako je pokles cen ropy a schopnost některých ekonomik (Německo, Nizozemsko atd.) Snížit svou závislost na domácí spotřebě a přeorientovat svůj model růstu na zahraniční sektor. prostřednictvím reforem, které pomohly zvýšit produktivitu.
Pozitivní vývoj příjmů na obyvatele však má důležitý důsledek, který je zmíněn ve prohlášení komisaře pro hospodářství Pierra Moscoviciho: oživení bylo v některých zemích intenzivnější, zatímco jiné stále stagnují. Jak jsme již uvedli v předchozích článcích, krize kromě přenosu dynamiky HDP z jižní do východní Evropy zastavila konvergentní trend ekonomik EU a prohloubila jejich rozdíly. Příjem na hlavu je jasným příkladem této situace: zatímco země jako Itálie, Španělsko a Řecko ještě nedosáhly svých předkrizových úrovní, Německo, Spojené království a Polsko je již výrazně překročily.
Zadruhé, existují i další makroekonomické proměnné, které je nezbytné analyzovat, aby bylo možné pochopit vývoj evropské ekonomiky v posledním desetiletí. Jak vidíme v grafu, krize v roce 2007 měla silný dopad na tempo růstu, i přes zlepšení údajů zaznamenaných v posledních měsících. Je však také důležité vzít v úvahu, že část růstu HDP v roce 2007 by mohla být stále způsobena nežádoucími jevy, jako jsou bubliny v určitých odvětvích, což by znamenalo, že účinek na skutečný růst by byl mnohem menší, než je patrný, a že ekonomika by se dnes mohla řídit zdravější a mírnější dynamikou.
Pokud jde o nezaměstnanost, na druhé straně můžeme najít příznivý vývoj v některých zemích (jako je Německo nebo Spojené království), ale opět existují hluboké rozdíly mezi zeměmi. V tomto smyslu praskání bublin vytvořených ve Španělsku a Řecku stále odkrývá jeho dědictví milionů nezaměstnaných, kteří nemohou vždy najít příležitosti k opětovnému začlenění do zaměstnání v ekonomikách, které byly nuceny změnit své výrobní modely. Bohužel, pokud je toto úsilí stále nedostatečné, EU rovněž nezvýhodňuje vytváření pracovních míst v Evropě prodloužená stagnace dvou jejích hlavních ekonomik: Itálie a Francie.
Něco podobného lze říci o veřejném deficitu, stále silně ovlivněném nárůstem dluhu (navzdory snížení nákladů na financování způsobenému měnovou expanzí ECB) a poklesem výběru daní, jakož i rigiditou veřejných financí výdaje v různých odvětvích. Navzdory úsilí o fiskální konsolidaci které provedla většina zemí EU, stále existují velké rozdíly mezi těmi, kteří mají své veřejné účty v deficitní situaci (Španělsko, Spojené království, Francie) a těmi, kteří je dokázali vyčistit (Německo, Holandsko, Česko Republika).
Na druhou stranu možná nejpozitivnější data analyzovaných proměnných jsou ta, která můžeme pozorovat v saldu zahraničního obchodu: za posledních 10 let se EU podařilo konsolidovat přebytek, který již představuje 3,5% HDP. Na rozdíl od toho, co tvrdí někteří ekonomové, toto zlepšení není způsobeno snížením dovozu způsobeným poklesem domácí spotřeby (protože nákupy ze zahraničí vzrostly o 3,3 bodu nad HDP), ale silný nárůst vývozu (který ve stejném období vzrostl o 6,2 bodu). Což nám umožňuje odvodit, že skutečně došlo k transformace výrobních modelů v mnoha evropských ekonomikách ve smyslu zvyšování produktivity s cílem získat konkurenceschopnost na mezinárodních trzích a vyrovnat tak zpomalení domácí poptávky.
Jeden důvod k obavám: dluh
Nakonec je také důležité si uvědomit, že oživení evropských ekonomik vděčí mnohem více za politiku měnové expanze ECB než za fiskální stimuly národních vlád. V tomto smyslu není pochyb o tom, že zlepšení možností financování bank působících v EU vedlo k větší stabilitě finančního systému, který byl krizí zvláště zasažen. Investice navíc dokázala zůstat na přijatelné úrovni díky silné peněžní injekci, kterou prosazuje Mario Draghi, zatímco plány QE na masivní nákup státního dluhu umožnily některým zemím pokračovat ve financování svých veřejných výdajů, aniž by byly vyloučeny z trhů hlavních měst a následně přejít na záchranné programy.
Za posledních 10 let bylo v EU vytvořeno 19 eur dluhu na každé vytvořené euro HDP
Je však také možné namítnout, že nadměrná role ECB jako kupujícího veřejných dluhových cenných papírů by nemusela působit pouze jako brzda fiskální konsolidace (protože deficitní země by při pohledu na své finanční náklady stejné jako u ostatních ztratily pobídky k vyčištění jejich financí), ale také mohlo by to narušit ceny. Takto bychom se dostali do situace, kdy trhy nebudou schopny přesně odrážet rovnovážné ceny, protože by byly uměle sníženy působením jednoho z jejich hlavních činitelů.
Na druhé straně je znepokojující, že objem dluhu (veřejného i soukromého) od roku 2007 rostl mnohem rychleji než samotná ekonomika, s kumulativním nárůstem o více než 13 700 000 milionů EUR (ve stálých cenách) na konci roku 2016 Pokud použijeme stejný deflátor, vezmeme-li v úvahu růst hrubého domácího produktu o zhruba 700 000 milionů, dospěli bychom k závěru, že za posledních 10 let přibližně 19 eur dluhu za každé vytvořené euro HDP. Toto číslo samo o sobě nemusí být záporné (mnoha ekonomikám se podařilo spojit svůj růst s vyšší úrovní pákového efektu), ale může to být dlouhodobý rizikový faktor pokud ECB začne stahovat svá stimulační opatření a úrokové sazby opět vzrostou.
Konec krize nebo test na kyselinu?
Analýza předložených údajů týkajících se příjmů na obyvatele nám umožňuje dospět k závěru, že oživení evropské ekonomiky je již realitou, ačkoli krize do značné míry narušila proces konvergence, který existoval přinejmenším od Maastrichtské smlouvy. Diverzifikace růstových modelů přirozeně signalizuje potřeba dalších reforem v zemích, které stále stagnují (Francie je nejvíce paradigmatickým případem), takže v budoucnu bude možné obnovit konvergentní trend a uskutečnitelné ekonomické sjednocení, o kterém bruselské orgány tolik sní.
Evropské ekonomiky by stály před skutečným lakmusovým papírkem: dokázat pokračovat v růstu, aniž by se spoléhalo na popud ECB
Vyhlídky na zaměstnání zatím nejsou tak optimistické, protože mnoho ekonomik se blíží úrovni strukturální nezaměstnanosti v důsledku změny v produkčním modelu které generují nesoulad mezi nabídkou a poptávkou. Přesto většina analytiků očekává, že si dynamika trhu práce udrží pozitivní znaménko, i když opět s velkými rozdíly mezi zeměmi.
Velkou obavou je na základě poskytnutých údajů silný růst veřejného a soukromého dluhu, i když tento trend by se mohl zmírnit, pokud bude pokračovat proces fiskální konsolidace a ECB zruší své stimulační plány. Z tohoto důvodu evropské trhy zaujímají pozice již před možný omezující obrat v měnové politice který mohl být oznámen v září, přestože neznal úmysly Maria Draghiho. V případě, že úrokové sazby skutečně opět vzrostou, nebo dojde k postupnému stažení plánů QE, evropské ekonomiky by čelily skutečný lakmusový test: být schopný nadále růst bez hybné síly ECB. Pouze tímto způsobem možná budeme vědět, do jaké míry lze současný růst přičíst efektivnějšímu produkčnímu modelu, nebo je jednoduše důsledkem umělé injekce likvidity na trhy; Pouze tak poznáme, zda je již možné hovořit o skutečném oživení evropských ekonomik a zda můžeme konečně potvrdit, že velká recese skončila.
