Ve Španělsku byl vyčerpán rezervní fond sociálního zabezpečení, známý také jako pokladna důchodů. Při velmi stárnoucí populaci zvažují ekonomové různé alternativy k zajištění životaschopnosti veřejného důchodového systému. Tato opatření zahrnují takzvanou Tobinovu daň.
Tobinova daň byla navržena americkým ekonomem Jamesem Tobinem, který byl mimochodem také oceněn Nobelovou cenou za ekonomii. Tento renomovaný ekonom působil jako profesor na univerzitách jako Yale a Harvard a svou profesní kariéru rozvíjel také ve Federálním rezervním systému Spojených států. V roce 1978 navrhl Tobin, muž s jasnými keynesiánskými tendencemi, daň, která se bude vybírat ze zisků dosažených na devizových trzích. Účelem daňové sazby, která se pohybovala mezi 0,01% a 0,025% investovaného kapitálu, nebylo zpomalit dynamiku trhů, ale spíše odradit finanční spekulanty a dosáhnout stability na trzích.
Za nebo proti Tobinově dani?
James Tobin sám tvrdil, že tato sazba může být také důležitým zdrojem financování veřejných výdajů. Získané prostředky lze mimo jiné použít na boj proti chudobě, financování boje proti změně klimatu nebo jako zdroj příjmů na podporu veřejného důchodového systému. Tobinův návrh byl široce přijímán antiglobalizačními hnutími, která obhajují potlačení spekulací na finančních trzích. Někteří dokonce přejmenovali Tobinovu daň na daň Robina Hooda.
Nyní, když tato myšlenka vznikla v mysli Jamese Tobina, si byl vědom, že ve finančním světě by se mnozí postavili proti placení daně z velkých finančních transakcí. Velcí zastánci ekonomického liberalismu se navíc domnívali, že zavedení daně může vážně narušit fungování systému volného trhu. Přesně se obává, že škody způsobené na kapitálových trzích jsou větší než výběr daní.
V průběhu let však myšlenka Tobinovy daně prošla změnami. Již v 90. letech se ti, kdo se postavili proti globalizaci ekonomiky, rozhodli pro sazbu, která by místo zdanění operací na devizových trzích padla na velké finanční transakce. Zastánci Tobinovy daně tedy tvrdí, že absolutní svoboda na kapitálových trzích může skončit narušením demokratických základů a ponechat společnost podřízenou pohybu kapitálu.
Mělo by se však pamatovat na to, že Tobin navrhl tento návrh pro měnové trhy a byl kritický vůči těm, kteří používali jeho jméno k zavedení daně z pohybu kapitálu. Antiglobalizační hnutí navíc prokázala tvrdý odpor vůči organizacím, jako je Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, zatímco James Tobin byl pro obě instituce příznivý.
Pokud budeme hledat mezipolohu, najdeme ekonoma Paula Bernda Spahna. Jeho návrh, stejně jako Tobinův, se zaměřuje na měnové trhy. V tomto smyslu je Spahn pro mírnou sazbu 0,01% pro devizové operace, zatímco tato sazba vzroste na 50% pro ty manévry, které se snaží zaútočit na měnu.
Je to proveditelné?
V současné době Evropská unie pracuje na zavedení Tobinovy daně, avšak tento projekt byl odložen a zůstává dočasně pozastaven. Navzdory nedostatečné koordinaci v tomto ohledu v evropské a mezinárodní sféře existují země jako Spojené království a Francie, které již zavedly zákon o zavedení Tobinovy daně.
V každém případě nebude implementace Tobinovy daně na mezinárodní úrovni snadný úkol. Mnoho velkých společností nakonec najde právní mezery nebo vhodné daňové vzorce, aby tuto novou daň nevyplatily. Z tohoto důvodu se obává, že by se velké korporace uchýlily k daňovým rájům.
Jak jsme viděli, kolem Tobinovy daně existuje mnoho nesrovnalostí. Jedním z nich je, kdo by výtěžek získal. James Tobin navrhl, aby výnosy z této dávky byly spravovány Mezinárodním měnovým fondem.
Dalším aspektem, který by měl být jasný, je potřeba jasně stanovit rozdíl mezi spekulanty a investory. Daň by neměla klesat se stejnou váhou pro investora jako pro spekulanty.