Celní unie je obchodní smlouva, která zcela eliminuje cla mezi členskými zeměmi a zavádí společnou politiku zahraničního obchodu.
Stejně jako ostatní fáze hospodářské integrace si celní unie klade za cíl využít efektivnosti plynoucí z mezinárodní dělby práce. Spotřebitelé členských zemí tak vidí nárůst nabídky dostupných produktů bez nutnosti platit tarify.
Na straně nabídky také výrobci vidí, jak se trh, na který směřují svou produkci, rozšiřuje.
Celní unie dále předpokládá sjednocení politiky zahraničního obchodu. Tímto opatřením se usiluje o to, aby výrobky ze zemí mimo unii nevstoupily do země, která platí clo, a poté byly bez placení daní vyvezeny do jiného národa bloku, kde je clo vyšší.
Je třeba poznamenat, že v případě neexistence celní unie musí každá země zavést hraniční kontroly, aby se zabránilo vstupu produktů ze zemí, s nimiž nemají obchodní dohody.
Zřízení celní unie činí tyto kontroly zbytečnými. Zdroje by tedy neměly být na tento typ opatření vynakládány mezi členskými zeměmi, protože všechny budou mít stejnou politiku zahraničního obchodu.
Je třeba zdůraznit, že celní unie předpokládá pouze volný tranzit zboží mezi členy. Pokud jsou do této svobody pohybu začleněny výrobní faktory, jako je práce a kapitál, mluvili bychom o společném trhu.
Příklad celní unie
I když je její stupeň integrace vyšší, Evropská unie (EU) také představuje celní unii. Členské země nemají cla ani žádný jiný typ překážky obchodu uvnitř unie a politika zahraničního obchodu je běžná.
V tomto smyslu dohody, jako je Transatlantická zóna volného obchodu (TTIP) mezi EU a Spojenými státy, jsou sjednávány společně všemi zeměmi Unie a vyžadují ratifikaci každé z nich.
Dalšími příklady celních unií jsou Jihoafrická celní unie, která zahrnuje Botswanu, Lesotho, Namibii, Jižní Afriku a Svazijsko; nebo Mercosur, kam patří Argentina, Uruguay, Brazílie, Paraguay, Bolívie a Venezuela.