Ve stále globalizovanějším světě penzijní fondy znásobují svá aktiva a své investice převádějí do stále vzdálenějších zemí. V posledních desetiletích se staly preferovanou možností spoření pro mnoho občanů a mají atraktivní růstový potenciál.
Podle nejnovější zprávy Inverco o penzijních fondech zveřejněné v září dosáhly španělské fondy v srpnu meziročního výnosu 1,26%, po ztrátách zaznamenaných v létě se vrátily k ziskům. Zároveň evropští zaměstnavatelé v sektoru rizikového kapitálu (Invest Europe) uvedli, že prostředí nízkých úrokových sazeb probouzí obnovený zájem penzijních fondů o soukromé kapitálové společnosti, což představuje větší význam pro tento typ investorů v dynamice reálné ekonomiky. Postupné stárnutí ve vyspělých zemích mezitím zvyšuje atraktivitu tohoto typu finančních prostředků pro občany.
Ve Španělsku, v zemi, kde je role státu tradičně rozhodující v důchodovém systému, vývoj těchto fondů dosud nedosáhl rozvoje jiných zemí (jako je Nizozemsko nebo Spojené království), a to navzdory určitým celospolečenským obavám pro udržitelnost současného modelu. Naopak, důchodové fondy mají zásadní význam pro pochopení skandinávských ekonomik, přestože mají vysoký stupeň veřejné intervence. Něco podobného se děje se soukromými fondy v anglosaském světě. Penzijní plány tak po celém světě otevírají debatu mezi veřejnou a soukromou sférou o výhodnosti všeobecného systému průběžného financování nebo jednotlivých kapitalizačních fondů, z nichž každý má své výhody a nevýhody.
Prvním argumentem ve prospěch soukromých penzijních fondů je jejich ziskovost, protože se jedná o subjekty, které se specializují na neustálé hledání nových investičních alternativ, aby z toho vydělaly s minimem rizika. Na rozdíl od veřejných fondů, které v mnoha případech přidělují své zdroje na pořízení veřejného dluhu, aby snížily náklady státního financování (i když tyto cenné papíry mohou mít dokonce negativní výnosy, v současné situaci úrokových sazeb blízkých nule), perspektiva výhod je zásadní při rozhodování o soukromých fondech. Úrok z vašich investic se navíc částečně přidá k vloženému kapitálu, který zvýhodňuje daňové poplatníky, protože zvyšuje jejich bohatství a umožňuje jim v budoucnu odejít s vyššími důchody.
Dalším pozitivním aspektem by bylo to spravedlnosti, protože jde o systém, kde Každý daňový poplatník dostane důchod podle toho, na co přispíval po celý svůj život. Španělský veřejný průběžný systém je na druhé straně založen na financování současných dávek příspěvky aktivních pracovníků, což znamená, že výše důchodů bude vůbec záviset na situaci na trhu práce krát. Tímto způsobem mohl důchodce během aktivních let přispět relativně více, ale bude se snižovat jejich důchod, pokud poroste nezaměstnanost nebo pokud stárnutí populace postupně sníží aktivní populaci země. Soukromý plán by v tomto smyslu byl spravedlivější, protože spojuje každý důchod přímo s příspěvky zaměstnance.
Již zmíněné problémy (tj. Demografický pokles a růst nezaměstnanosti) vedly ke změnám v právních předpisech několika evropských zemí týkajících se důchodů. Většina z těchto reforem byla zaměřena na zvýšení věku odchodu do důchodu a v případě Španělska na každoroční podrobení přezkumů inflace finanční situaci sociálního zabezpečení. Je zřejmé, že to bude znamenat snížení budoucích dávek a bude to svědčit o nejistotě, která váží veřejný důchodový systém, zejména v době krize. Zdá se, že soukromý sektor podléhá zvláštní regulaci mnohem méně podléhá vzestupům a pádům politické moci. Nejlepším příkladem je pravděpodobně rezervní fond spravovaný španělským státem, který je od roku 2011 snížen o 77%, protože je volně dostupný politickým orgánům. Na opačném konci bychom měli norský penzijní fond (Statens Pensjonsfond Utland), veřejné povahy, ale soukromě spravovaná bankou NBIM a jejíž poskytování vládě je omezeno na úroky a 4% ročně z kapitálu. Tímto způsobem, i když by rezervní fond mohl v roce 2019 zmizet, jsou norské důchody zaručeny, a to navzdory skutečnosti, že skandinávská ekonomika je obzvláště citlivá na pokles cen ropy.
Na druhé straně má provádění soukromých plánů tendenci poskytovat větší záruky udržitelnosti, protože jsou strukturovány na individuální úrovni, to znamená, že každý daňový poplatník dnes financuje své budoucí důchody. Ačkoli by toto prohlášení mohlo být rozšířeno na jakýkoli financovaný systém (i když je veřejný), nezávislost politické třídy, jejíž cíle jsou někdy vzneseny ideologicky nebo krátkodobě, se stává zásadním faktorem zajišťujícím, že systém bude dlouhodobě udržitelné.
Na makroekonomické úrovni mají soukromé penzijní plány také pozitivní vliv na růst mnoha zemí, protože jejich rozmanitost jim umožňuje nabídnout širší škálu alternativ spoření pro veřejnost vzhledem k existenci různých profilů investorů. To se promítá do diverzifikace investic, která umožňuje nasměrovat finanční zdroje do jiných hospodářských odvětví, jako je infrastruktura nebo maloobchodní spotřeba. Kromě toho v některých severoevropských zemích mnoho z těchto fondů přednostně investuje v zahraničí, což zaručuje jejich solventnost v případě krize v jejich zemi původu, což zase rok co rok zvýhodní její platební bilanci. ty investice. Takto, větší rozmanitost penzijních plánů je obvykle pozitivní jak pro reálnou ekonomiku, tak pro zahraniční sektor. Tyto výhody vysvětlují podporu těchto fondů v některých nejrozvinutějších zemích světa (Austrálie, Holandsko), zatímco v jiných s nižším příjmem na obyvatele (Španělsko, Itálie) mají aktiva těchto subjektů stále nižší váhu s relativním k HDP.
Soukromé penzijní plány však mají také nevýhody. Jednou z nich je nejistota spojená se samotnou existencí smluvního fondu, protože v případě platební neschopnosti by daňoví poplatníci mohli přijít o své příspěvky. Na druhou stranu, i když je pravda, že tyto fondy nezávisí přímo na státu a že jejich právní rámec do značné míry určuje EU, jejich zdanění podléhá změnám politické moci a je také obvykle oblastí v té, která názory jsou silně ideologizované. Proto, soukromé plány obvykle vedou k větší právní nejistotě, i v těch nejstabilnějších zemích.
Na druhé straně dynamika, která těmto entitám dává smysl (tj. Že vložené prostředky musí být investovány, aby aktiva fondu rostla), činí jejich úspěch závislý výlučně na jejich ziskovosti. V dobách ekonomické prosperity to není problém, protože pro ně není obtížné získat návratnost svých investic, a tak mohou zaručit vyšší důchody (protože daňoví poplatníci získají nejen vložený kapitál, ale také část výhod). V kontextu hospodářské recese by však rozhodnutí fondu mohla způsobit ztráty, což by znamenalo snížení dědictví přispěvatelů. Soukromé fondy tedy mají značné tržní riziko, které je přítomno i ve veřejných fondech, i když v menší míře.
Nakonec je také důležité si uvědomit, že pokud se jedná o důchodový systém, kde soukromé plány nahrazují (spíše než doplňují) veřejné, pravděpodobně by výrazné zvýšení sociální nerovnosti. Vezmeme-li v úvahu, že klienti soukromých fondů jsou obvykle občany s nejvyššími příjmy, mohl by veřejný systém utrpět ztrátu svých největších přispěvatelů a dostat se do deficitů. V systému průběžného financování, jako je ten současný, by se to nepochybně promítlo do snížení důchodů ostatních přispěvatelů, tedy těch, kteří mají nižší příjmy. Pokud by tedy soukromé důchody měly nahradit veřejné důchody (nebo pokud by tento systém přijal financovaný systém), pravděpodobně by se zvýšil rozdíl v úrovni příjmů mezi občany, kteří přispívali stále méně. Tomuto efektu by se však zabránilo, pokud by soukromé plány fungovaly jako doplněk veřejných plánů, jak je tomu dnes ve většině evropských zemí.
Na závěr můžeme říci, že penzijní fondy jsou realitou, která se konsoliduje v nejrozvinutějších zemích světa, zejména v anglosaské a skandinávské sféře. Zdá se, že jeho víceméně všeobecné použití závisí na mnoha faktorech, od úrovně úspor v ekonomice až po právní jistotu, včetně kulturní tradice každé země. I přesto mohou být se svými světly a stíny v Evropě stále životaschopnou alternativou, která zaručí dlouhodobou prosperitu stále stárnoucího kontinentu.