Jak víme, Evropská unie je dnes plodem dlouhého procesu nadnárodní integrace. Je to dlouhá cesta, která začala jako ekonomické sdružení, které nakonec vedlo k vytvoření politické unie. Všechno to začalo po druhé světové válce. Britský premiér Winston Churchill hájil myšlenku sjednocené Evropy k ukončení soupeření, které ji dříve politicky a ekonomicky zatěžovalo.
V 50. letech byly učiněny první kroky v evropské integraci. Francouzský ministr zahraničí Robert Schuman stanovil plán, který sám a Jean Monet vytvořili s cílem integrovat francouzsko-německou výrobu uhlí a oceli. Tzv. Schumanův plán se stal skutečností vytvořením CECA (Evropské společenství uhlí a oceli). Tuto organizaci tvořily Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Byly tak položeny základy dlouhého integračního procesu pro Evropu.
Také v padesátých letech 20. století přišel Euratom, tedy Evropské společenství pro atomovou energii. Šest států, které tvořily ESUO, dalo souhlas Euratomu, který usiloval o rozvoj výzkumu a jaderného průmyslu pro mírové účely. Zárodek Evropské unie se tedy nachází v těchto dvou orgánech, ESUO a Euratomu. Je třeba poznamenat, že pro 50. léta byla charakteristická absence společné měnové politiky. Existovala pouze některá ustanovení o spolupráci v ekonomických záležitostech známá jako „společný trh“.
V roce 1961 požádalo Spojené království o vstup do Společenství. Skandinávské země, jako je Norsko a Dánsko, vyjádřily zájem o vstup do Společenství. K těmto žádostem se připojilo také Irsko. Spojené království, Irsko a Dánsko tak uspořádaly plebiscity, které podpořily jejich vstup do Společenství, zatímco norské obyvatelstvo bylo pro integrační proces nepříznivé. A konečně v červnu 1972 se Evropské společenství rozšířilo na sever a Velká Británie, Dánsko a Irsko ratifikovaly přístupové smlouvy.
Za zmínku stojí memorandum „Koordinace hospodářské politiky a měnové politiky ve Společenství“ z roku 1969, které usilovalo o sblížení hospodářských cílů, koordinaci hospodářských politik a měnovou spolupráci členských zemí.
V roce 1979 byl spuštěn Evropský měnový systém, který zahájil novou kapitolu evropské ekonomické integrace. Cílem tohoto systému bylo dosáhnout měnové stability a snížit fluktuaci mezi měnami států Společenství. Za tímto účelem byly stanoveny marže, mezi nimiž se mohly nominální směnné kurzy lišit.
Příchod 80. let přinesl do evropského klubu nové členy. Tentokrát expanze přišla z jihu. A konečně demokratická země, Řecko vstoupilo do Evropského společenství v roce 1981 a v roce 1986 se k Evropskému společenství připojily Španělsko a Portugalsko.
Také v 80. letech došlo k velmi důležité události: vstupu v platnost Jednotného evropského aktu. Evropské hospodářské společenství bylo přejmenováno na Evropské společenství, Evropský parlament posílil svou moc, úplná realizace jednotného evropského trhu byla stanovena do roku 1993 a byl stanoven cíl snižování rozdílů v rozvoji mezi evropskými regiony. Aby se zmenšily rozdíly mezi různými územími, bylo do strukturálních fondů určených pro méně rozvinuté regiony přiděleno větší množství finančních zdrojů.
V roce 1988 byl plánován rozvoj Evropské měnové unie, který počítal s vytvořením evropského systému centrálních bank a jednotné měny. Nejprve bylo třeba posílit spolupráci mezi centrálními bankami, poté musel být vytvořen Evropský systém centrálních bank, přenos moci v měnové politice a nakonec nahrazení národních měn jednotnou evropskou měnou.
90. léta přinesla do Evropy události velkého významu. V roce 1992, podepsáním Maastrichovské smlouvy, bylo Evropské společenství přejmenováno na Evropskou unii. Jejími zásadami byly: dosažení hospodářské a měnové unie, dobře koordinovaná sociální politika, společná zahraniční a bezpečnostní politika a spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.
V roce 1995 se Švédsko, Finsko a Rakousko staly součástí Evropské unie a v roce 1997 byla schválena agenda z roku 2000, jejíž cíle byly: posílení a přestavba strukturálních a kohezních fondů za účelem zmenšení rozdílů, rozšíření Evropské unie do zemí střední Evropy a východní Evropa a financování vnitřních politik a politik rozšiřování. Také v roce 1997 byla podepsána Amsterodamská smlouva, která prohlubuje sociálnější a demokratičtější Evropu.
V roce 2001, podepsáním Niceské smlouvy, byla nastolena nová rovnováha mezi evropskou mocí při přípravě Unie na vstup nových států. Rok 2001 byl důležitým rokem, co se týče měnové unie, protože vstoupila v platnost evropská měna, euro. O tři roky později, v roce 2004, byla Evropská unie složena z dvaceti pěti států. Novými členy byli: Estonsko, Lotyšsko, Litva, Česká republika, Slovensko, Slovinsko, Maďarsko, Polsko, Kypr a Malta. Nastal rok 2007 a došlo k začlenění Rumunska a Bulharska.
Lisabonská smlouva, ratifikovaná v roce 2009, zavádí Listinu základních práv Evropské unie a má na starosti úpravy a modernizaci evropských institucí. Hospodářská krize z roku 2008 však Evropskou unii tvrdě otřásla. Situace si vynutila drastické ekonomické reformy v evropských zemích a v bankovní unii se pracovalo na dosažení bezpečnějšího a spolehlivějšího finančního sektoru. Navzdory skutečnosti, že Evropské unii byla v roce 2012 udělena Nobelova cena za mír, se mimo jiné z důvodu zvládnutí hospodářské krize objevilo významné euroskeptické hnutí. K poslednímu začlenění došlo v roce 2013 vstupem Chorvatska do Evropské unie.
Před námi jsou však výzvy, jako je Brexit, odchod Británie z Evropské unie. Britští občané v referendu schválili opuštění Evropské unie a teprve se uvidí, jak tato situace ovlivní evropské hospodářství. Brexit zpochybňuje dlouhý integrační proces. Uvidíme, jak se Evropská unie postaví výzvě nových skeptických hlasů.