Loni v květnu zveřejnil Mezinárodní měnový fond (MMF) svou měsíční zprávu o vývoji světové ekonomiky, včetně prognóz pro všechny země. Mezi nimi vynikly odhady budoucnosti Venezuely s inflací 481,5% v letošním roce a 1 642,8% v roce 2017 a nezaměstnaností, která vzroste na 17,4%, respektive 20,7%. Pokud se tento trend potvrdí, mohl by se venezuelský případ stát výjimkou z obecného pravidla stanoveného Phillipsovou křivkou.
Tato teorie, kterou vyvinul profesor Williams Phillips v roce 1958, se stala jedním z pilířů moderního ekonomického myšlení a zakládá krátkodobý inverzní vztah mezi inflací a nezaměstnaností. Tímto způsobem je připuštěn pozitivní účinek vyšší cenové hladiny na ekonomickou aktivitu, protože inflace by stimulovala agregátní poptávku, což se promítá do zvýšení produkce a nižší míry nezaměstnanosti. Protiinflační politika (která se obvykle promítne do přísné měnové politiky) naopak zpomalí růst a zničí pracovní místa.
Je zřejmé, že v návaznosti na tuto premisu bychom mohli odvodit, že pro vládu je nejvhodnější generovat inflaci na neurčito, což by mohlo vést k dosažení plné zaměstnanosti. Problém je v tom, že jak ukazuje samotný model, existuje dlouhodobá Phillipsova křivka, která není dolů, ale vertikální. To znamená, že jakmile počáteční efekt zvýšení cen pomine, ekonomické subjekty přizpůsobí svá rozhodnutí nové situaci a nezaměstnanost se vrátí na původní úroveň.
Existuje také další velmi důležitý faktor, kterým je původ samotného modelu: práce profesora Phillipsa vycházejí ze studií o inflaci a nezaměstnanosti ve Velké Británii v letech 1861 až 1957, zemi, jejíž ekonomika byla vždy charakteristická svými měnovými stabilita (s výjimkou narušujících účinků světových válek). Jinými slovy, inverzní vztah mezi cenovou hladinou a mírou nezaměstnanosti by nebyl platný, pokud inflace překročí určité úrovně.
Pravdou je, že v hospodářských dějinách nechybí případy hyperinflace: Německo za Weimarské republiky, Jižní Amerika v 80. letech a Jugoslávie v 90. letech ukazují, že nekontrolovaný růst cen nakonec snižuje kupní sílu občanů na minimum, tedy který (přidaný k narušení trhů, které brání jejich normálnímu fungování) nakonec ovlivní agregátní poptávku a zničí produktivní strukturu země. Dnes můžeme najít pouze dva obdobné případy: Zimbabwe s procentní inflací, která se začala počítat v bilionech, a Venezuela. Vezmeme-li v úvahu, že africká země stále trpí důsledky občanské války, která zcela zničila její ekonomiku (a proto by ji nebylo možné srovnávat s ostatními), je případ Venezuely nejlepším příkladem hyperinflačního procesu způsobeného převážně nesprávná interpretace Phillipsovy křivky (jak jsme již dříve diskutovali s přesvědčením, že zvýšení cen může snížit nezaměstnanost na neurčito).
Dalším přidaným problémem je původ venezuelské inflace, která může pomoci pochopit její vzestupný trend v posledních letech. V tomto smyslu je důležité si uvědomit, že v tržní ekonomice mohou ceny růst hlavně ze dvou důvodů: zvýšení poptávky („poptávková inflace“) nebo snížení nabídky („nákladová inflace“). Zprvu se zdá, že Venezuela utrpěla první případ s pokračujícím využíváním monetizace veřejných výdajů. Státní intervence na trzích, ochromení investic a hospodářská recese však postupem času vedly k poklesu výroby, který nakonec způsobil nákladovou inflaci, mnohem škodlivější než ta předchozí. Na druhou stranu reakce vlády ani zdaleka problém nevyřešila: regulace cen zničila mnoho malých podnikatelů a nakonec odradila výrobu, zatímco politika zvyšování mezd a fiskální expanze (zvyšováním nabídky měnové politiky v zemi, jejíž skutečné trhy jsou v recesi) ) slouží pouze k dalšímu nafouknutí paliva. A konečně, nadměrná závislost na ropě a jejích cenách na historických minimech také zhoršila situaci, protože snížení rezerv v dolarech nakonec způsobilo kolaps venezuelského pesa s následným zvýšením cen všech produktů vyráběných v zahraničí.
Jako příklad poptávkové inflace můžeme sledovat vývoj nezaměstnanosti ve Venezuele během volební kampaně pro prezidentské volby v roce 2013 (druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2012 a první z roku 2013), která se vyznačuje oživením inflace stimulované prudkým zvýšení veřejných výdajů. S některými výjimkami (inflace i nezaměstnanost v květnu 2012 poklesly) lze vyvodit závěr, že mezi růstem cen a nezaměstnaností existuje inverzní vztah. Analýza provedená za období tří čtvrtletí (druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2012) však ukazuje, že když se přiblížíme jednoročnímu období, trend má tendenci se zmírňovat a dokonce zvrátit, přičemž poslední čtvrtletí (první rok 2013), kde inflace i nezaměstnanost vzrostly. Tento vývoj ukazuje, že Phillipsova křivka ve Venezuele skutečně krátkodobě klesala, a to i při vysoké roční úrovni inflace (v prosinci 2012 to bylo již 20,07% ročně).
Z dlouhodobého hlediska však vidíme, že křivka není vertikální, nýbrž vzestupná, to znamená, že ekonomika vytváří inflaci současně s ničením pracovních míst. Účinky této kombinace faktorů (nedostatek, chudoba, sociální napětí) jsou snadno předvídatelné a jsou již přítomny v životě Venezuelanů.
Stručně řečeno, venezuelská ekonomika se nyní nachází v začarovaném inflačním kruhu: s poklesem dolarových rezerv klesá cena národní měny (bolivaru) a rostou ceny dovážených produktů. K vyřešení tohoto problému se vláda uchyluje ke zvýšení veřejných výdajů a revizím platů (což zvyšuje agregátní poptávku), ale současně zavádí cenové kontroly (odrazuje od výroby, a tedy snižuje nabídku). Kombinace těchto faktorů vede k vyšší inflaci, což zase vyžaduje více problémů s veřejnými penězi a zvyšování mezd, což podněcuje kruh. Mezitím stále více nekontrolovaný růst cen brání jakémukoli typu investic v zemi (protože je zdeformováno vnímání nákladů a dlouhodobé ziskovosti), což rovněž přispívá ke snížení nabídky a ztrátě pracovních míst: takto se Venezuele podařilo obrátit Phillipsovu křivku.
Ekonomická teorie obecně zakládá inverzní vztah mezi inflací a nezaměstnaností, ale jak ukazují hyperinflační procesy, mohou existovat výjimky, když dojde k exponenciálnímu nárůstu cen. Venezuelský případ ukazuje, že tradiční zdroj veřejných výdajů na stimulaci poptávky nefunguje, pokud je financován vydáváním nových peněz a není doprovázen zvyšováním produkce. Výsledkem je naopak inflace, která nakonec zničila produktivní systém země a ochuzila její populaci. Na druhou stranu se tradičně má za to, že antiinflační politika má tendenci trestat růst a tvorbu pracovních míst. Avšak vzhledem k dopadům expanzivní politiky na venezuelské hospodářství (jehož recese byla v roce 2015 5,7% s prognózou prohloubení na 8% v roce 2016 a 4,5% v roce 2017) bychom si mohli položit otázku: Byla by restriktivní politika pro Venezuelu být tak zlý?