Zatímco deflační spirála zatěžuje evropské oživení a Mario Draghi hledá řešení pro stimulaci ekonomik eurozóny, Španělsku se podařilo transformovat sestupný trend cen do růstu a vytváření pracovních míst. Deflace dnes zdaleka není strukturální slabostí a posiluje nový španělský model výroby založený na větší otevřenosti ekonomiky.
V loňském srpnu zaznamenaly nejnovější údaje odpovídající harmonizovanému indexu spotřebitelských cen (HICP) nový pokles cenové hladiny v Evropě, a to jak v EU (-0,42%), tak v eurozóně (-0, 56%). Ve Španělsku je snížení ještě výraznější (-1,33%) a potvrzuje klesající cenový trend v posledních letech. Přestože tento jev v Evropě vyvolává hluboké znepokojení (pamatujte, že Phillipsova křivka souvisí s deflací a nárůstem nezaměstnanosti), ve Španělsku se však zdá být pravý opak, protože se stal skutečným motorem růstu. V tomto článku budeme analyzovat, proč a jak je možné, že španělská ekonomika transformovala potenciální slabost na jednu ze svých hlavních silných stránek.
Zaprvé je důležité pamatovat na obrat španělské hospodářské politiky od roku 2012, počínaje zemí v recesi, s vysokou úrovní nezaměstnanosti a velkým fiskálním a zahraničním deficitem, kromě bankovního systému s problémy solventnosti a potopený domácí trh z důvodu prasknutí bubliny na trhu s bydlením. V této souvislosti španělské orgány se rozhodly pro devalvaci, což je obvykle jeden z nejpoužívanějších ekonomických receptů na podporu růstu. Protože externí devalvace nebyla možná (při sdílení měny s jinými zeměmi v evropském prostředí), politiky musely být nutně prováděny prostřednictvím vnitřní devalvace. To znamenalo snížení výrobních nákladů, zejména mezd (s politikami flexibility práce) a energie (s využitím poklesu ceny ropy), s cílem zvýšit konkurenceschopnost. Nový produkční model vedl k nebývalý rozmach vývozu, otevírání španělské ekonomiky světu a postavení země jako evropského lídra v oblasti růstu a vytváření pracovních míst. Samotné znehodnocení eura přispělo k dokončení úspěchu tohoto vzorce, který na druhé straně není bez problémů. Existují však i další faktory, které vysvětlují chování cen ve Španělsku a jeho neobvyklý dopad na ekonomiku, a které je také třeba analyzovat.
V tomto smyslu je důležité si uvědomit, že měnová základna v Evropě se za posledních pět let nepřestala zvyšovat v důsledku expanzivní politiky Evropské centrální banky. Tato opatření, která byla zpočátku omezena na snížení úrokových sazeb, byla později rozšířena na větší injekce likvidity v evropských bankách a konkrétní nákupy státního dluhu, a to až do současného konce plánů QE. Podle ekonomické teorie by v zásadě zvýšení likvidity v systému umožnilo zotavení úvěru, což by zvýšilo spotřebu a vyvolalo inflaci. Španělská ekonomika však i dnes trpí dopady realitní krize, což znamená, že úroveň zadluženosti rodin je stále příliš vysoká, zatímco banky zvýšily záruky, které požadují pro poskytování půjček. Model vnitřní devalvace dále předpokládá mimo jiné posílení zahraničního trhu na úkor domácího, což částečně ruší dopady měnové expanze. Takhle zvýšení množství peněz v oběhu (15% pro agregát M1 od roku 2014) neprovedlo se to do proporcionálního zvýšení úvěru nebo spotřeby (který ve stejném období roste v průměru o 2,7%), a proto neměl viditelný dopad na ceny.
Na druhou stranu, jak jsme již zmínili, vnitřní devalvace hraje zásadní roli ve vývoji cen ve Španělsku. Politiky flexibility práce vedly ke zmírnění (a v mnoha případech dokonce ke snížení) nominálních mezd, čímž se snížil příjem dostupný pro spotřebu domácností. I když je pravda, že vývoj mezd je obecně pozitivnější než vývoj cen (což by v zásadě mělo zvyšovat kupní sílu), toto zlepšení disponibilního důchodu bylo vyváženo dalšími faktory, jako je například zvýšený fiskální tlak. Na druhé straně prudký nárůst nezaměstnanosti v období 2007–2013 a následné postupné vyčerpání sociálních dávek také snížily příjem rodiny, a tedy i jejich úroveň výdajů. V důsledku těchto dvou trendů na trhu práce ceny na domácím trhu klesají v důsledku kolapsu agregátní poptávky.
Tyto endogenní faktory navíc doplňují další exogenní povahy, z nichž některé jsou dočasné, zatímco jiné souvisejí se strukturálními změnami ve světové ekonomice. Mezi vnějšími spojivovými faktory ceny ropy nepochybně vynikají, které utrpěly nebývalý pokles (od roku 2008 ztratily více než 65% své hodnoty) a významně snížily cenu energie (nezapomeňte, že Španělsko dováží více než 70% energie, kterou spotřebuje, a většina pochází z fosilních paliv) . Suroviny, po letech výložník vývozce, zdá se, že byli také taženi dolů spirálou dolů. Ale bez ohledu na dočasné cenové výkyvy na trzích se světová ekonomika v posledních letech vyvinula směrem k větší vzájemná závislost některých zemí s ostatními, což vede k jevům, jako je přemístění a industrializace rozvíjejících se zemí. Tento jev usnadňuje přístup evropských společností k surovinám nebo polotovarům za nižší ceny (což má dopad na nižší výrobní náklady a možnost úpravy prodejních cen pro veřejnost), zatímco sílí konkurence nových průmyslových zemí (Indie, Čína), které vyvážejí zpracované výrobky do Evropy za nižší ceny než jejich domácí protějšky.
Vezmeme-li v úvahu všechny tyto faktory, je přirozené, že se diskutuje o schopnosti nového produkčního modelu zotavit ekonomiku z dopadů krize. Obránci současné hospodářské politiky tvrdí, že politika vnitřní devalvace přispěla ke zvýšení konkurenceschopnosti španělské ekonomiky, což by vysvětlovalo vývozní boom. Rostoucí váha vývozu na HDP (na úkor domácí spotřeby) má navíc tu výhodu, že snižuje dlouhodobá rizika pro růst, protože národní společnosti mají stále více geograficky diverzifikované portfolio klientů. A konečně, politika mírného zvyšování mezd v deflační situaci by byla příčinou oživení spotřeby v posledních dvou letech, a to zvýšením kupní síly pracovníků.
Kritici současné politiky však viní vnitřní devalvaci z poklesu národní poptávky a také ji obviňují ze současného deficitu sociálního zabezpečení, protože nižší nominální mzdy se nutně promítnou do méně příspěvků. Jiní naopak poukazují na to, že nemá smysl spoléhat se na vývoz bez procesu modernizace, který se zavazuje k ekonomice založené na přidané hodnotě. Podle tohoto hlediska by z dlouhodobého hlediska mohly zmizet některé konkurenční výhody, které Španělsko požívá (například euro a ropa), a proto by úsilí mělo směřovat k větší konkurenceschopnosti prostřednictvím přidané hodnoty, nikoli prostřednictvím náklady (jak by se to v současné době dělo). Tímto způsobem by bylo možné podpořit vývoz, aniž by se uchýlil k poklesu mezd, ale spíše naopak: při vyšší hodnotové produkci by vzrostly reálné mzdy a růst zahraničního sektoru by mohl být kombinován s oživením ekonomiky domácí poptávka. Vyšší platová úroveň by navíc přilákala talenty do španělských společností a zpomalila emigraci nejkvalifikovanějších odborníků do zahraničí.
Vzhledem k rozmanitosti hledisek je obtížné dospět k definitivnímu závěru o hospodářské politice prováděné španělskými orgány: i když je pravda, že nejrychleji rostoucí evropské země jdou cestou internacionalizace (Holandsko, Německo, Velká Británie), samotné devalvace nikdy nebyly schopny generovat dlouhodobý růst. Bezpochyby je nepochybné, že Španělsko bylo jednou z mála zemí, které pohlížejí na hrozbu deflace jako na příležitost k růstu, což je ctnost nezbytnosti. Zvolený recept, vnitřní devalvace, umožnil oživení vytváření pracovních míst v zemi, i když se stále generuje pochybnosti o jeho dlouhodobé udržitelnosti a schopnosti zlepšit kvalitu života populace. Možná i proto, když ECB ve Frankfurtu hledá vzorce, jak generovat inflaci, španělské úřady nevypadají, alespoň prozatím, příliš nadšené z nových Draghiho plánů.