Zatímco plány QE navržené Marioem Draghim nabývají agresivnějšího charakteru, inflace zůstává pod cíli ECB a táhne oživení v eurozóně. Vývoj cen v srpnu se slabým růstem o 0,2% potvrzuje obavy z účinnosti opatření, zatímco někteří ekonomové již poukazují na příležitosti, které nabízí deflace.
S těmito údaji zůstává nízká inflace v souladu s trendem, který od roku 2013 vykazuje evropská ekonomika, a to v období, které se vyznačuje neustálou meziměsíční oscilací mezi slabým růstem cen a deflací. Je příznačné, že za poslední 3 roky žádná měsíční data inflace nepřekročila rozpětí -1-1%, což naznačuje pozoruhodnou cenovou stabilitu. Tato situace by nebyla překvapující, kdyby šlo o výsledek politik zaměřených na zmírnění růstu (zejména v prostředí vysokých úrokových sazeb) nebo neobvykle silného zhodnocení měny. Současná situace je však opačná: ekonomiky stále zasažené krizí s většinou vysokou mírou nezaměstnanosti, které se snaží zotavit, podporované expanzivní měnovou politikou Evropské centrální banky (která úrokové sazby snížila na historická minima), zatímco euro za poslední 3 roky ztratilo vůči dolaru 18% své hodnoty. A co je horší, ve většině zemí eurozóny je růst stále příliš slabý na to, aby trvale obnovil zaměstnanost a spotřebu. Za daných okolností by si člověk mohl klást otázku, proč opatření ECB (dokonce ani ta nejagresivnější, jako je QE) nejsou schopna generovat inflaci a prostřednictvím vztahu vytvořeného Phillipsovou křivkou zvýšit produkci a zaměstnanost.
Bylo možné hledat mnoho příčin vysvětlujících stagnaci cen. Z hlediska fiskální politiky by se dalo říci, že úsporné programy prováděné orgány eurozóny snížily veřejné výdaje, snížily agregátní poptávku a stlačily tak ceny dolů. Údaje Eurostatu o výdajích to však ukazují Evropská daňová politika, považováno za celek, má jasné expanzivní znamení: Pokud v roce 2007 celkové veřejné výdaje v eurozóně nedosáhly 4 300 miliard eur, v roce 2015 již překročily 5 000. V Evropské unii jako celku je nárůst ještě větší: z 5 800 miliard na téměř 7 000. Zjistili jsme tedy, že škrty výdajů uplatňované v některých zemích (zejména v jižní Evropě) byly vyváženy politikami fiskální expanze v jiných zemích. V každém případě, agregovaná poptávka generovaná veřejným sektorem v eurozóně je nyní vyšší než na začátku krize, a proto nedokáže vysvětlit pokles cen.
Naopak z pohledu složek inflace je zřejmé, že energie hrála zásadní roli ve vedení Evropy k deflaci. V tomto smyslu je důležité zdůraznit pokles cen ropy, který se propadl ze svých historických maxim 145,61 USD v roce 2008 na 45 USD, kde je aktuálně uveden. Pokud k tomu přidáme pokles cen surovin, dojde k závěru, že evropská ekonomika je čistým dovozcem komodity a fosilní paliva, utrpěla deflace jednoduše proto, že její podnikatelé zaznamenali snížení svých výrobních nákladů, a využili této marže ke zmírnění cen, a tím stimulovali prodej na trzích, které se dosud plně nezotavily.
Na druhou stranu, i když je pravda, že trhy se zbožím prodlužovaly pokles cen, na finančních trzích došlo k opačnému: FTSE 100, hlavní index evropských akciových trhů, zaznamenal v červenci 2016 růst 2,5% ročně za posledních 10 let a některá bezriziková aktiva v eurozóně se již prodávala se záporným úrokem. Tohle znamená tamto ceny zboží poklesly, zatímco cena finančních aktiv nepřestala růst; Jinými slovy, růst akciových trhů by absorboval účinek, který by měly mít plány QE Evropské centrální banky na reálnou ekonomiku.
Vzhledem k těmto údajům by se dalo říci, že zvýšení nabídky peněz v eurozóně (realizováno hlavně prostřednictvím bank) nakonec to stimulovalo akciové trhy a trhy s pevným výnosem, ale dosud nedokázalo usnadnit poptávku po skutečném zboží. I když je obtížné pochopit tento jev v celé jeho složitosti, je zřejmé, že stále vysoká míra zadlužení mnoha spotřebitelů, nedůvěra v trhy a nová bankovní regulace znesnadnily reaktivaci úvěru, což zase odrazuje od spotřeby a snižuje poptávku po penězích určených pro trhy zboží. To vše vedlo k cenové stabilitě, která hraničí s deflací a ohrožuje budoucí vyhlídky pro Evropu, s ohledem na důsledky, které obvykle přináší pokles cen pro každého ekonomického agenta.
Počínaje společnostmi má deflace tendenci mít vážně negativní účinky, protože zhoršuje budoucí vyhlídky na fakturaci (protože jsou nuceny prodávat více, aby si udržely stejnou úroveň příjmů). Tento pesimismus také odrazuje od investic, ale má ještě horší účinek: v obdobích dlouhodobé deflace (jako tomu bylo v Japonsku) veřejnost na neurčito odkládá svá rozhodnutí o spotřebě s vyhlídkou, že ceny budou i nadále klesat. Společnosti by proto čelily a prostředí, kde by prodávali méně jednotek a za nižší ceny. V této souvislosti by byli nejméně konkurenceschopní nuceni zavřít a zničit pracovní místa.
Na druhé straně rodiny by byla zraněna rostoucí nezaměstnaností, ale klesající ceny (připomínající keynesiánské maximum, že nominální mzdy jsou přísnější směrem dolů než nahoru), by zlepšily jejich kupní sílu. Stejně tak by nižší životní náklady pomohly zmírnit sociální napětí způsobené nárůstem nezaměstnanosti.
Poslední, pro vlády eurozóny není vyhlídka na prodlouženou deflaci vůbec povzbudivá, protože by to snížilo základy daně a tímto způsobem by se snížil výběr ze spotřebních daní. Tento efekt by mohl být obzvláště závažný v zemích, které se rozhodly pro politiku vnitřní devalvace (jako je Španělsko), protože problém se může rozšířit i na výdělek. Je také pravda, že podpora úspor na úkor spotřeby může zlepšit výběr daní z kapitálových výnosů, i když v současném prostředí nedůvěra v trhy a nízké úrokové sazby stimulují držení hotovosti, což částečně tento účinek ruší.
Pokud však deflace představuje pro Evropu vážná rizika, může to být také historická příležitost: s klesajícími výrobními náklady a znehodnoceným eurem, Evropské společnosti mohou těžit z nejlepších podmínek pro konkurenci na mezinárodních trzích, které vyžadují stále sofistikovanější zboží a služby. Ne nadarmo, Je v zemích s největším exportním povoláním (Německo, Holandsko, Velká Británie) kde se trh práce zotavil nejrychleji. Naopak země, které se více spoléhají na domácí trh (Francie, Španělsko, Řecko), mají stále závažné problémy s nezaměstnaností. Ani ve španělském případě není náhoda, že čisté vytváření pracovních míst začalo v roce 2014, což se shodovalo s boomem vývozu.
Využít výhody současné situace k přeorientování produkčního modelu na vývoz však není snadný úkol. Vyžaduje strukturální reformy ke zvýšení dlouhodobé konkurenceschopnosti, které někdy nejsou bez kontroverzí nebo sociálních konfliktů. Země, které je zahájily, dokázaly alespoň částečně znovu aktivovat své ekonomiky. Zbytek, zatímco čeká, až ECB vyřeší své problémy, stále přemýšlí, jak lze po krizi znovu vytvořit pracovní místa.