Zatímco většina světa i nadále trpí důsledky krize z roku 2007, evropské oživení vede Irsko a Španělsko, které zavádějí velmi odlišná řešení řešení velmi podobných problémů.
Jako výchozí bod a při ukládání rozdílů ve velikosti HDP a počtu obyvatel můžeme říci, že Obě ekonomiky vykazují velké podobnosti: Obě před několika desetiletími patřily k nejchudším zemím západní Evropy, v období 1990–2007 se těšily pozoruhodnému vývoji a dopady krize trpěly obzvlášť vážně.
Navíc ve Španělsku a Irsku se vytvořily realitní bubliny, které, když praskly, skončily a způsobily velké problémy bankovnímu sektoru (do kterého musel zasáhnout stát), zatímco nezaměstnanost vzrostla a vlády vstoupily do spirály deficitu a zadluženost. Hospodářské politiky určené k řešení krize se však velmi lišily a jejich silné a slabé stránky budou analyzovány níže.
Rozdíl v hospodářské politice používané v Irsku a Španělsku
V obou zemích měla hospodářská politika v posledních letech tři hlavní cíle: restrukturalizovat bankovní sektor (ve vážných obtížích v důsledku bubliny na trhu s bydlením), uklidit veřejnou pokladnu Y snížit nezaměstnanost.
Odpověď na první problém byla v obou případech podobná, a to s využitím veřejných zdrojů na záchranu problémových subjektů a vytvořením „špatné banky“ k absorpci toxických aktiv. Fiskální politika se však vydala různými cestami.
Zatímco se tedy Španělsko rozhodlo pro zvýšení daňové zátěže pro zachování sociálních výdajů a správní struktury státu, irské orgány upřednostňovaly postupné snižování váhy veřejného sektoru v ekonomice, přičemž snižování výdajů doprovázelo snižování daní. V boji proti nezaměstnanosti existují také velké rozdíly, protože španělský trh práce prochází dlouhým procesem flexibility (s ekonomikou vnitřní devalvace), zatímco Irsko soustředilo své úsilí na vzdělávací reformy s cílem usnadnit zaměstnatelnost mladých lidí a v podpora najímání dlouhodobě nezaměstnaných.
S ohledem na výsledky se zdá být jasné, že obě země jsou pevně ve fázi oživení, ale zdá se, že irský model konsoliduje silnější růst. Na jedné straně je snížení daňového zatížení (které je ve Španělsku způsobeno spíše poklesem soukromé spotřeby v regresivním systému, a nikoli snížením daňových sazeb), v Irsku významnější, zejména díky jeho politické redukci daně z podnikání. Veřejné výdaje v poměru k irskému HDP zatím mírně poklesly, ale ve španělském případě silně vzrostly (z 38,9% na 43,3%).
Účinky na reálnou ekonomiku jsou také nesourodé: ačkoli v obou případech ekonomiky opět rostou, irský růst (7,83%) převyšuje růst španělský (3,21%), a to navzdory skutečnosti, že toto číslo představuje pro Španělsko v posledních letech rekordní míru. Zdá se, že trh práce v Irsku (který zaznamenal nárůst nezaměstnanosti ze 4,7% v roce 2007 na 14,7% v roce 2011) se zotavil rychleji, přičemž nezaměstnanost klesla na 9,4% v roce 2015. Ve Španělsku také klesají údaje o nezaměstnanosti , ale míra 22,1% v roce 2015 byla stále velmi daleko od 8,2% zaznamenaných na začátku krize.
Tyto výsledky představují paradox zachráněná ekonomika, která se dokáže z krize dostat snadněji než jiná, v zásadě solventnější, a někteří neváhají poukázat na irské snížení daní jako na příčinu tohoto jevu. Příčiny jsou však složitější a zaslouží si podrobnější analýzu.
Zaprvé je zřejmé, že fiskální politika hraje od počátku krize významnou roli ve vývoji ekonomik eurozóny. Vzhledem k tomu, že Irsko i Španělsko vycházely z přebytkové situace v roce 2007, hospodářská recese výrazně snížila příjmy a vedla k vážnému deficitu.
V Irsku nesouosost veřejných účtů (zhoršená nutností rekapitalizace hlavních bank na ostrově) dokonce donutila vládu požádat o záchranu od Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu, ale fiskální politika měla dvojí pozitivní účinek: na na jedné straně plán úprav snížil veřejné výdaje, zatímco snížení daní pro společnosti upřednostnilo investice a nakonec umožnilo získat zpět příjmy.
Ve Španělsku zatím nebyly první úpravy provedeny až 4 roky po začátku krize, zatímco úřady zahájily v letech 2012 až 2013 nejvyšší zvýšení daní za poslední desetiletí. Výsledkem je, že zatímco irský schodek již v roce 2015 poklesl na 2,3% (pod 3% cíl doporučený Evropskou unií), španělský schodek stále dosahuje 5,16%.
Za irskou fiskální konsolidaci není přirozeně odpovědná pouze úsporná politika, protože je rovněž třeba vzít v úvahu účinek nového daňového rámce na hospodářskou činnost. Ve skutečnosti je to jeden z klíčů k oživení v Irsku: přitahováno nižšími daněmi se mnoho nadnárodních společností (zejména ze Spojených států) rozhodlo založit na ostrově nové továrny, logistická centra nebo kanceláře, které by řídily jejich podnikání v Evropě.
Tento masivní příchod zahraničního kapitálu vysvětluje nárůst přímých zahraničních investic (PZI), které vzrostly z 59 941 milionů dolarů v roce 2007 na 125 710 milionů v roce 2015, zatímco ve Španělsku ve stejném období klesly přímé zahraniční investice ze 73 772 milionů na 22 062 milionů. Nové investice zaměřené na vývoz v případě Irska a vnitřní devalvace ve Španělsku navíc způsobily, že zahraniční sektor se stal motorem růstu obou zemí.
Obchodní politika: Španělsko posílilo svůj vývoz a Irsko přilákalo investice
Cesty obou zemí k posílení jejich zahraničního sektoru jsou v zásadě odlišné. Ve Španělsku je korekce obchodního deficitu důsledkem poklesu domácí spotřeby (který snížil dovoz) a rozmachu vývozu.
To je výsledek procesu vnitřní devalvace, který zlepšil konkurenceschopnost prostřednictvím mzdových nákladů. Tento nový výrobní model má však vážnou chybu, protože se stále spoléhá na některé činnosti s nízkou přidanou hodnotou, což snižuje skutečné mzdy a ovlivňuje domácí spotřebu.
Irsko zas podpořilo příchod mnoha nadnárodních společností zaměřených na odvětví spojená s technologiemi, což má pozitivní dopad na ekonomiku a reálné mzdy. V bilanci běžného účtu dosáhly obě země pozitivních výsledků s přebytky 81 200 (Irsko) a 26 900 (Španělsko) milionů EUR. Ostatní údaje však upřednostňují irskou ekonomiku: pokud ve Španělsku v období 2007–2015 vzrostla přidaná hodnota o 13% a produktivita o 12%, v Irsku to bylo o 18%, respektive o 47%.
Analýza ekonomických modelů
Z analýzy vývoje příjmu na obyvatele od roku 1986 (rok, kdy se Španělsko formálně stalo členem Evropského společenství) vidíme, že hrubý produkt na obyvatele Irska a Španělska byl podobný, přičemž obě ekonomiky patří k nejzaostalejším v západní Evropě. Pokud jde o hispánskou ekonomiku, není pochyb o tom, že členství v EU přispělo k rozvoji, až se dnes stalo čtvrtým v eurozóně.
HDP na obyvatele se však ve srovnání s Evropou významně nezměnil: pokud v roce 1986 činil příjem na obyvatele 79% evropského průměru, o 29 let později to bylo 86%. Ve stejném období se irský HDP na obyvatele, počínaje 65%, podařilo překonat průměr EU, a to na úrovni 134%.
Je také důležité zdůraznit úlohu výzkumu a vývoje ve vývoji obou ekonomik, což je jeden ze základních prvků každé ekonomiky. V důsledku výše popsaného oživení investic a efektivního řízení evropských rozvojových fondů (které se v tomto případě zaměřily zejména na zlepšení lidského kapitálu v zemi) vzrostly výdaje na VaV na obyvatele v Irsku ze 449 EUR v roce 2007 na 529,4 v roce 2015. zatímco ve Španělsku klesl z původních 303 na pouhých 273.
Inovační úsilí pomáhá vysvětlit zvýšení irské produktivity (což je možné bez úprav mezd), což mělo také pozitivní dopad na růst příjmů na obyvatele.
Je příznačné, že vyšší ekonomický růst v Irsku se přesně shoduje se snížením daní v 90. letech, mezi něž patří snížení daně z příjmů právnických osob na 12,5% v roce 1998 (která byla v roce 2015 opět snížena až na 6,5% ). Jako příklad, po reformě z roku 1998 vzrostl příjem na obyvatele v Irsku za pouhé dva roky o něco více než 2200 dolarů, což představuje skok o 19%.
Někteří ekonomové kritizují irský model, protože tvrdí, že snížení váhy státu v ekonomice souvisí s nárůstem nerovností. Jinými slovy, růst ostrovní ekonomiky by prospěl pouze velkým společnostem a škrty ve veřejných výdajích by i nadále poškozovaly ty nejvíce znevýhodněné.
Údaje však tomuto tvrzení odporují: ve skutečnosti se index Gini (míra rozdělení příjmů v zemi) v Irsku snížil a ve Španělsku vzrostl. To paradoxně znamená země s ekonomikou více zasaženou státem vidí růst svých nerovností, Na rozdíl od toho druhého, který se více spoléhá na posílení soukromého sektoru a nakonec lépe rozdělí své bohatství.
I přes všechny své úspěchy před irskou ekonomikou čeká ještě mnoho výzev: její infrastruktura je stále nedostatečná, její systém zdravotní péče je vážně nedostatečný a mezi hospodářským rozvojem jejího hlavního města (Dublin) a ostatními městy země.
Španělsko se může pochlubit vysoce kvalitními veřejnými službami a dopravou a prosperujícím exportním sektorem, ale dosud neprovedlo významné reformy ve veřejném sektoru a nezaměstnanost je stále daleko od předkrizových úrovní. Možná, že nyní, když známe světla a stíny obou modelů, je to pro obě země dobrou příležitostí, jak se navzájem poučit a vyvodit poučení pro budoucnost na své dlouhé cestě k oživení.
