Práce Johna Maynarda Keynesa je mezi univerzitními profesory nejoblíbenější. V tomto článku vysvětlíme, jak přežít keynesiánské zkreslení.
Na žádost mnoha našich čtenářů jsme povinni napsat tento článek. Jen do toho, neříkáme, že John Maynard Keynes je vůbec špatný. Pro nás jako pedagogy je John Maynard Keynes stejně důležitým ekonomem jako mnoho dalších, kteří vyznávají různé ideologie.
Myšlenka tohoto článku je jasná: mnoho našich následovníků nám píše každý týden a žádá o knihy, průvodce, manuály nebo kurzy, které nejsou keynesiánské ideologie. Ne proto, že se jim to nelíbí, ale proto, že chtějí vědět víc. Pokud ekonomika zdaleka nemá pevně stanovený návod k obsluze, jaký smysl má, že se všechna učení točí kolem jediného ekonoma.
Rozhodnutí napsat tento článek nemělo menší význam. Trváme velmi na tom, že to není kritika keynesiánství, ale kritika vzdělání. Mimochodem, kritika zahrnuje několik zemí. Vzhledem k rozsahu projektu pocházejí následovníci, kteří se k tomuto návrhu vyjádřili, ze zemí jako Mexiko, Kolumbie, Ekvádor, Španělsko, Argentina, Venezuela, Chile nebo Peru. A vzhledem k očekávání jsme tento problém nemohli ignorovat. Byli bychom však rádi, kdyby k této situaci nedošlo, protože by to znamenalo, že takové předsudky neexistují. Problém je však rozšířenější, než jsme si mysleli, a řekněme, že v mém osobním případě jsem keynesiánské myšlenky žil během všech kariérních kurzů na univerzitě.
Důležitost spravedlnosti
Ano, je to pravda, nejsme roboti, všichni máme nějakou zaujatost. Přesto existují učitelé, kteří jsou zaujatější a jiní méně zaujatí, někteří, kteří se velmi snaží a jiní, kteří si myslí, že mají absolutní pravdu. Pro vzdělávání studentů je zásadní význam nestrannosti nebo alespoň pokusu o nestrannost.
Akademická svoboda, která něco takového říká, je tedy velmi nebezpečná, pokud víte o předmětu tolik, že můžete říkat, co chcete, bez omezení. Protože množství znalostí, které někdo uchovává, nemusí nutně souviset se sebekritikou vůči jejich znalostem. To znamená, že pokud budeme číst pouze kapitalistické knihy, budeme vědět hodně o kapitalismu, ale pouze o kapitalismu. Vědět hodně o kapitalismu, i kdybychom byli osobou, která toho o zemi kapitalismu ví nejvíce, nám nedává právo trénovat ostatní s myšlenkou, že kapitalismus je jediný možný systém. Tuto myšlenku lze aplikovat také na komunismus, socialismus a samozřejmě keynesiánství.
Aristoteles uvedl, že ctnost je uprostřed a to je místo, kde se keynesiánství, obvykle spojené s intervencionismem nebo třetí pozicí, snaží umístit. Ale jen proto, že to řekl moudrý muž, neznamená to, že to vždy platí. To znamená, že keynesiánství má také negativní věci a neměli bychom je ignorovat, protože jinak se nebudeme vyvíjet směrem ke spravedlivějšímu, účinnějšímu a humánnějšímu systému.
Musíte učit myslet, ne memorovat
Ačkoli je tento článek maskovaný pod slovem keynesiánství, je třeba tuto kritiku chápat jako kritiku všech zkreslených formací. Kritika těch učitelů, kteří vnucují kapitalismus, a těch, kteří vnucují socialismus. Podle našeho názoru musí být studenti učeni všem ideologiím. Některým se bude líbit komunismus lépe a jiným anarchokapitalismus.
Není špatné, aby studenti měli svá vlastní kritéria, jedinečnou myšlenku. Učitelé by naopak měli zdůraznit, že student by neměl brát to, co profesor říká, jako pravdivé. Musíte o tom přemýšlet, kritizovat to, studovat to, snažit se argumentovat jinak, a pokud po tom všem nemůžete být proti, možná souhlasíte s tím, co vás učitel naučil. To samozřejmě neznamená, že to tak bude vždy. Podobně za chvíli, s více znalostmi, bude myšlenka odlišná a o několik let později, s ještě více znalostmi, se myšlenka bude i nadále obracet.
Nikdy se nesmíme přestat učit, nesmíme si nikdy přestat klást otázky, klást si otázky, klást si otázky, zvláště co si myslíme a proč si to myslíme. Zeptejte se sami sebe, proč jsme komunisté, proč nenávidím socialisty, proč miluji liberalismus, proč je kapitalismus dobrý nebo špatný, proč mám rád intervencionismus, proč mám rád Keynesa. Zároveň se ptáme sami sebe, proč se nám něco nelíbí. A ještě víc, kromě toho, že se ptáme sami sebe, proč se nám to nelíbí, ptáme se sami sebe, jaké argumenty nás vedou k nesouhlasu, a kritizujeme naše vlastní argumenty. Znovu a znovu, pomalu, ale jistě. Tak se budují nápady.
Vrátíme-li se ke keynesiánství, před Keynesem nebyl keynesiánství. Pokud by Keynes nepřemýšlel jinak, nemluvili bychom o Keynesovi. Bez ohledu na to, zda se nám to líbí nebo ne, si tedy musíme vážit originality mnoha ekonomů, kteří v celé historii vytvářeli teorie, ne kvůli tomu, čemu se učili, ale kvůli jejich vlastnímu studiu a vlastním kritériím.
Stručně řečeno, abychom se vyhnuli keynesiánskému předsudku, kapitalistickému, socialistickému nebo jakémukoli jinému předpojatosti, musíme kritizovat v dobrém slova smyslu, diskutovat o myšlenkách, nepřestat se učit a nebrat něco jako pravdu bez ohledu na to, kdo to říká, protože i Nobelova se mýlí. Z naší strany nemůžeme doporučit autory, ale necháme vám odkaz na ekonomické myšlenkové směry:
Školy ekonomického myšlení