V posledních letech se zprávy o ekonomickém tisku v Jižní Americe zdály být poznamenány (i když až na výjimky) většími obavami ohledně rozpočtového salda, dlouhodobé udržitelnosti dluhu, snížení inflace a oživení ekonomické svobody.
Všechny tyto problémy byly tradičně spojeny s ekonomickými školami, jako je monetaristka, ale zdá se, že vznik COVID-19 zcela změnil krajinu.
Reakce vlád v Jižní Americe na hospodářskou a zdravotní krizi vyvolala prognózy dluhu, které byly k dispozici na začátku roku 2020. V této souvislosti stojí orgány v regionu před obtížným dilematem: zahájení stimulačních plánů k omezení dopadu recese a nechat se zastavit na několik příštích let nebo udržovat vyrovnaný rozpočet a nechat soukromý sektor vyřešit své problémy bez veřejné podpory.
Keynesiánské myšlenky jsou tímto způsobem opět v centru debaty.
Kontinent s rozmanitými ekonomikami a řešeními
Jak se na jihoamerickém kontinentu vždy stalo, mezi zeměmi existuje velká rozmanitost ekonomických realit, i když v tomto případě všechny plánují zvýšit svoji zadluženost. V tomto smyslu je nejparadmatičtějším případem pravděpodobně Brazílie, jejíž veřejný dluh by měl do konce roku 2020 dosáhnout 100% hrubého domácího produktu (HDP).
V této zemi, která je jednou z nejvíce postižených pandemií z hlediska počtu obětí, HDP ke konci druhého čtvrtletí roku meziročně poklesl o 11,4%, a v důsledku toho došlo také k propadu veřejných příjmů. Výdaje silně vzrostly, a to nejen kvůli zdravotním potřebám obyvatel, ale také díky novým sociálním plánům (například minimální příjem 600 real za měsíc). Výsledkem bylo zvýšení veřejného deficitu, které bude mít přímý dopad na vyšší úroveň dluhu.
Další zemí, která si plánuje půjčit podobnou rychlostí, je Ekvádor, kde vláda vyjednává dohodu s Mezinárodním měnovým fondem (MMF) o přijetí finanční pomoci. V tomto případě, podobně jako v Kolumbii, nebyly provedeny žádné významné stimulační plány ve formě veřejných výdajů. Místo toho stát garantoval záruky pro společnosti, které požadují úvěrové linky.
Vláda Peru naopak zahájila nejambicióznější výdajový program v regionu. Plány jako Arranca Perú, které počítají s 4,6% HDP, usilují o vytváření pracovních míst prostřednictvím výstavby veřejných prací. Pokud se tato opatření přidají ke státním zárukám za půjčky požadované společnostmi (plán Reactiva Peru) a k rozšíření daní, může celková výše pobídek dosáhnout maximálně 20% HDP.
Obnovení ekonomiky
Logika těchto programů, které, jak jsme již zmínili, se uplatňují v mnoha zemích regionu, je založena na skutečnosti, že tak prudký pokles HDP vyžaduje stejně drastická opatření na oživení. Zvoleným vzorcem je obvykle plán infrastrukturních prací financovaných z veřejného dluhu, z nichž mohou mít prospěch různá odvětví a v celé geografii každé země.
Požadovaným účinkem je, aby výstavba těchto veřejných prací zvýšila agregátní poptávku, která by znovu aktivovala ekonomickou aktivitu vytvářením nových pracovních míst. Výdaje na platy a materiál by zase měly expanzivní účinek, protože zvýhodněné společnosti a pracovníci by zvýšili svou spotřebu v jiných hospodářských odvětvích.
Strategie se v tomto smyslu uskuteční, aby poskytla další podporu agregátní poptávce, která následně stimuluje nabídku, což je jev známý jako multiplikátor veřejných výdajů. Je třeba si uvědomit, že tyto keynesiánské inspirované myšlenky byly velmi populární během Velké hospodářské krize 30. let a dosáhly svého maximálního vyjádření s New Deal ve Spojených státech.
Samotní příznivci těchto stimulačních plánů uznávají, že jejich realizace by mohla dále prohloubit rozpočtovou nerovnováhu státu a prostřednictvím veřejného dluhu přenést náklady na budoucí generace. Mají však tendenci tvrdit, že prioritou je co nejdříve obnovit HDP, vzhledem k tomu, že posílená ekonomika bude mít větší kapacitu čelit splácení dluhu, i když je vyšší.
Logika úpravy
Naopak odpůrci těchto opatření se domnívají, že jejich účinnost je velmi omezená ze dvou důvodů. Zaprvé, dnešní vydávání veřejného dluhu by mělo v budoucnu za následek vyšší daně (nebo škrty ve veřejných výdajích), čímž by se dlouhodobě snížil disponibilní příjem soukromého sektoru a zpomalilo by oživení.
Zadruhé, umělá reaktivace odvětví, která mají největší prospěch, by nereagovala na skutečné potřeby spotřebitelů. To znamená, že po skončení programů by pracovníci byli propuštěni a ekonomika by se vrátila do původního stavu.
Tento pohled má tendenci upřednostňovat oživení více založené na Sayově zákoně, tj. Tam, kde podnikatelé upravují svou výrobu podle nových vzorců poptávky. Takto by vytvořená nová pracovní místa byla udržitelnější, protože by byla namísto dočasných projektů směrována na skutečné potřeby spotřebitelů.
Zásady nabídek
Aby však byla reaktivace tohoto typu možná, je obvykle nutná velká flexibilita výrobních faktorů, což mimo jiné znamená politiku nízkých daní, respektování soukromého vlastnictví a deregulace ekonomické činnosti a vztahů. Jak jsme uvedli v předchozích článcích, schopnost ekonomiky přizpůsobit se změnám vyvolaným a šokovat dodávka může být kritická.
Tento přístup přirozeně není osvobozen od námitek, jako jsou zpoždění rozpočtu, která by v krátkodobém horizontu mohla vést ke snížení daní. Dalším problematickým aspektem je často to, že pokud se společnosti nepodaří rychle se přizpůsobit, nezaměstnanost by se mohla konsolidovat příliš vysokou mírou. To vše bez zohlednění vždy kontroverzní otázky o sociálních důsledcích deregulace trhu práce a pohybu kapitálu.
Rozhodování o budoucnosti
Zdá se, že většina jihoamerických vlád dodržovala politiku agregátní poptávky a odmítla oživení na základě Sayova zákona. V předchozích článcích jsme diskutovali o příkladu, jako je Irsko, kde tyto myšlenky selhaly, ačkoli mnoho analytiků se také uchýlilo k opačným případům, jako je New Deal, kde měl tento typ politiky pozitivní účinky.
Po tom všem je třeba poznamenat, že stimulační plány agregátní poptávky budou s větší pravděpodobností úspěšné, pokud se růst dluhu přidělí produktivním investicím, a nikoli převodům. Jinými slovy, není to stejné utratit 1 milion eur v dotačním programu (převody), než utratit 1 milion eur na vytvoření společnosti na vytváření pracovních míst (produktivní investice).
Je to nepochybně rozhodnutí, které sotva najde jednomyslnou shodu mezi ekonomy, ale v žádném případě jej nelze s jistotou vyhodnotit, dokud neuplyne několik let a nebude vidět dopad dluhu na oživení. Bude záležet na tom, zda bude region čelit novému ztracenému desetiletí, nebo zda naopak využije svého obrovského potenciálu vymanit se z této krize.