Kromě lidské katastrofy na bojištích a bombových útocích je ekonomika, zásobování zdroji a jejich správa klíčovým faktorem, který ve válce převládá. Přesně ve druhé světové válce se díky zákonu o půjčování a leasingu dokázala obtěžovaná Velká Británie i nadále postavit Třetí říši.
Na konci 40. let se kontinentální Evropa propadla nacistům. Pouze Velká Británie nadále odolávala německým silám. Samotné boje nebyly pro Brity snadným úkolem, protože jejich ekonomika byla na pokraji bankrotu. A to je to, že podpora války proti vojenské mocnosti, jako je Německo, vyžadovala kolosální ekonomické úsilí.
Obléhaná Británie
Britský premiér Winston Churchill tak prostřednictvím dopisu ze dne 8. prosince 1940 zaslal důležitý dopis svému americkému kolegovi, prezidentovi Franklinovi Delanovi Rooseveltovi. V tomto dopise Churchill požadoval větší zapojení Američanů a varoval před riziky, kterým čelí britská ekonomika. V tomto smyslu britský premiér doslova varoval, že britské kredity v dolarech brzy vyčerpají, což byl případ zlatých rezerv. Aby se urážka ještě více zvýšila, německé ponorky procházely Atlantikem a útočily na životně důležité konvoje britské obchodní flotily.
Na žádost spojence o pomoc začal Roosevelt přemýšlet o tom, jak by mohl pomoci Velké Británii. Pro Spojené státy bylo zásadní, aby Spojené království pokračovalo v odporu proti hitlerovskému Německu. V mysli prezidenta Roosevelta tak vznikla myšlenka. Jednalo se o pronájem. Samotný americký prezident jednoduchým způsobem vysvětlil, jak by Britům pomohli. Roosevelt uvedl, že pokud sousedův dům začne hořet, sousedovi nebude za použití hadice účtováno nic. V každém případě budete moci k hašení požáru použít hadici, kterou musí soused po uhasení plamenů vrátit. Byl tak schválen takzvaný zákon o půjčování a pronájmu, známý také jako půjčování a půjčování.
Americká pomoc šla nad rámec ekonomické věci a lodě severoamerického námořnictva měly na starosti doprovod britských konvojů, které překročily vody Atlantiku.
Podpora, která nebyla pro Brity bezdůvodná
Churchill v této souvislosti uvedl, že se jednalo o „nejobetavější čin v historii jakékoli země“. I když je pravda, že se neukázal jako tak nezajímavý čin a že měl pro Velkou Británii obrovské náklady. V tomto smyslu slavný historik Antony Beevor ve své knize „Druhá světová válka“ vysvětluje, že byl proveden audit britských aktiv a že prostředky nebudou zaslány, dokud nebudou vyčerpány všechny zlaté a devizové rezervy. Ze všech těchto důvodů vyslalo americké námořnictvo loď do Kapského Města, aby zabavila poslední zásilku britského zlata uloženou v Jižní Africe.
Dále to přesahovalo zlato a ovlivnilo to britské společnosti. Britské společnosti se sídlem ve Spojených státech, jako jsou Courtland, Lever a Shell, tak byly prodány za upřímně směšné ceny. Vojenská a hospodářská situace ve Spojeném království však byla tak hrozná, že Britové nemohli vznést námitky.
To způsobilo nepokoje mezi britským obyvatelstvem, protože Spojené království muselo čelit důležitým platbám za zbrojní objednávky do Spojených států, kterých se po skončení války musely účastnit. Naopak, britská poptávka po zbraních pomohla americké ekonomice rozjet se.
Kdo měl prospěch?
Se zavedeným zákonem o nájmu a pronájmu se Spojené státy staly takzvaným „arzenálem demokracie“. Jeho silný průmysl dodával zbraně a zásoby nezbytné k porážce Německa a hlavním příjemcem tohoto zákona byla Velká Británie.
Nejen Spojené království však díky zákonu Lend and Lease Act získalo válečný materiál, materiály a zásoby. Svobodná Francie, Čína a Sovětský svaz by také mohly těžit z tohoto zákona. Ze zhruba 50 miliard USD putovalo 31,4 miliardy USD do Británie, 11,3 miliardy do Ruska, 3,2 miliardy do Svobodné Francie a Čína absorbovala 1,6 miliardy USD.
Jaké materiály však příjemci Lend-Lease obdrželi? Konečné střelivo, suroviny a strojní zařízení byly hlavními položkami, které tvořily tento zákon o půjčce a pronájmu.
Marshallův plán