22. března byl v hlavních městech světa oslaven Světový den vody na popud OSN, jehož hlavním cílem bylo podpořit přístup k vodě pro všechny obyvatele naší planety, což je jeden z pilířů Agendy 2030 která označuje světovou organizaci.
Na ekonomické úrovni nechyběly zprávy proti privatizaci vody, pokud společnosti získají výhody ze zásadní lidské potřeby.
Realita privatizace vody je však mnohem složitější než většina sloganů, na které jsme zvyklí v médiích, a k vyvození spolehlivých závěrů na toto téma je nutná hlubší analýza. V tomto článku budeme analyzovat výhody a nevýhody privatizace vody a také si přečteme krátkou historii jejích úspěchů i neúspěchů.
Dobré nebo správné?
Nejprve si musíme pamatovat, že pokud proti soukromé komercializaci většiny zboží a služeb neexistují zásadní námitky, je při privatizaci vody obtížné, že ji OSN definovala jako lidské právo. Většina lidí tedy chápe, že je dobré, bez kterého by nikdo neměl být.
Tato skutečnost by mohla být a priori námitkou proti privatizaci vody, ale co můžeme říci o dalších základních potřebách klasifikovaných jako občanská práva? Neukazují ekonomické zkušenosti, že soukromá správa trhů, jako je práce nebo nemovitosti, zlepšila přístup k práci nebo bydlení? Neuznáváme soukromé vlastnictví něčeho tak zásadního, jako je jídlo, což nevylučuje existenci iniciativ charitativních organizací nebo sociální pomoci k zajištění potravin pro ty, kteří si to nemohou dovolit?
Skutečnou překážkou je nedostatečná úroveň investic do infrastruktury potřebné pro těžbu, čištění a dopravu vody do všech domácností v zemi
Otázka privatizace vody by se proto neměla omezovat na falešnou neslučitelnost jejího postavení jako lidského práva nebo jako zboží, s nímž lze obchodovat na trzích. Jak jsme již viděli, existují práva, ke kterým je přístup nejprve řízen prostřednictvím trhů a který pouze v krajně nezbytných případech zajišťuje stát jako poskytovatel poslední instance.
Ekonomické zkušenosti ve skutečnosti ukazují, že přístup k tomuto zboží se může stát univerzálnějším a kvalitnějším tam, kde je artikulován na volných trzích, než kde je plánován v kancelářích veřejné správy: zamysleme se nad životem farmářů ve Spojených státech a porovnejme s hladomory, které utrpěli rolníci v Sovětském svazu. Veřejná správa proto nutně nezaručuje univerzální dodávky základního zboží se standardy kvality.
Pokud jde o vodu, dnes můžeme také najít země, které trpí vážnými obtížemi při zásobování svého obyvatelstva stabilní a čistou spotřebou. Někteří analytici tento nedostatek ospravedlňují kvůli nedostatku vodních zdrojů, ale v dnešním světě již tento důvod neplatí: tyto zdroje nejenže mají, ale většinou mají i tyto země (problém obvykle spočívá v nedostatku prostředků k jejich úpravě a přepravě), ale dokonce chybí-li jim, existují technologie, které nabízejí alternativy, jako je čištění mořské vody (ke které se uchylují téměř výlučně, například země jako Katar nebo Spojené arabské emiráty).
Můžeme tedy dojít k závěru, že skutečnou překážkou je nedostatečná úroveň investic do infrastruktur nezbytných pro těžbu, čištění a dopravu vody do všech domácností v zemi.
Veřejná a soukromá správa
V tomto smyslu zastánci veřejného vodohospodářství tvrdí, že podle této modality by cílem nemělo být získání výhod, ale spíše neekonomické faktory, jako je univerzální přístup nebo zvýšení kvality dodávek. Dále obhajují, že tímto způsobem bude využívání vodních zdrojů mírnější (rovněž s přihlédnutím k environmentálním kritériím) a že zisky z této činnosti budou přínosem pro společnost jako celek, protože půjdou do veřejné pokladny. Rovněž předpokládají, že vzhledem k tomu, že odpovědní lidé jsou povinni odpovídat veřejnosti při volbách, bude řízení čestnější a transparentnější.
Zastánci veřejného vlastnictví vody se však spíše spoléhají spíše na selhání soukromé správy než na své vlastní úspěchy. Jedním z nejvíce paradigmatických případů v tomto smyslu je případ tzv Vodní válka v Cochabamba (Bolívie), kde privatizace dodávek vody v roce 2000 vedla ke stavu silných sociálních nepokojů za předpokladu 35% zvýšení spotřebitelských cen. Konflikt byl vyřešen odchodem marketingové společnosti a předáním správy do komunálních rukou, což nezabránilo tomu, aby služba byla i nadále nedostatečná i dnes a nebylo dosaženo cíle univerzálního přístupu. Zdá se, že podobná vlna nespokojenosti (i když naštěstí není vyjádřena násilnými kanály) převzala řadu evropských měst, přičemž v posledním desetiletí převzalo kontrolu nad místním zásobováním vodou více než 200 městských společností ze starého kontinentu.
A případy, které se rozhodly vodu privatizovat?
Naopak příznivci privatizace vody tvrdí, že volná hospodářská soutěž usnadňuje efektivnější správu a umožňuje tvorbu cen na základě kritérií nabídky a poptávky, což je základní prvek racionalizace spotřeby a možnosti analyzovat investice v tomto odvětví. z hlediska nákladů a přínosů (což by zabránilo plýtvání zdroji a rozhodováním vedeným politickými zájmy). Stejným způsobem odmítají myšlenku, že veřejné řízení je transparentnější, což můžeme relativně snadno ověřit, když se podíváme na počet případů korupce spojených se společnostmi spravovanými politickou třídou.
Nedávná hospodářská historie se také může pochlubit bohatými úspěchy v soukromém vodním hospodářství. Nejjasnějším případem je možná Spojené království, jehož privatizace v roce 1989 vedla k exponenciálnímu nárůstu investic (17 miliard liber za prvních 6 let ve srovnání s 9,3 miliardami v předchozím období) a lepšímu zásobování zdravější vodou, méně přerušení služeb a modernější infrastruktura výměnou za počáteční zvýšení sazeb. Další příběhy o úspěchu můžeme najít také ve městě Manila (Filipíny) a dokonce i v Havaně (Kuba), kde privatizace zásobování vodou umožnila nejen univerzální přístup, ale také zlepšit její kvalitu.
Pro nebo proti privatizaci vody?
Vzhledem k velké rozmanitosti zkušeností v tomto ohledu je obtížné vyvozovat přímé závěry, ale je důležité znát výsledky dosažené jednotlivými způsoby řízení, aby se zabránilo pádu do snadných sloganů, které v tomto ohledu oplývají projevy politiků.
Tímto způsobem budeme moci přistupovat mnohem racionálnějším způsobem k debatě, která v naší společnosti existuje po celá desetiletí, a že kromě morálních a filozofických otázek je třeba brát v úvahu i ekonomický aspekt. To znamená, najít vzorec, který nám umožní spravovat vzácné a základní zdroje pro náš život co nejefektivnějším a nejspravedlivějším možným způsobem.