Základní práva jsou práva, která nejpřísněji souvisí s lidskou důstojností. Jsou základním pilířem každého právního systému kteréhokoli demokratického státu a práva. Jsou základní a nezcizitelné a jsou zaručeny ústavami různých zemí.
Podle RAE jsou základními právy tato práva: „práva, která jsou neodmyslitelnou součástí lidské důstojnosti a jsou nezbytná pro svobodný rozvoj osobnosti, jsou běžně shromažďována moderními ústavami, které jim přiznávají vyšší právní hodnotu.“
Jak vidíme, základní práva jsou pro občany nejdůležitějšími právy, protože fungují jako základní nástroje. Z nich občané rozvíjejí své projekty osobního života. Skládají se z negativních a pozitivních práv. Ty první se vyznačují tím, že nezasahují do životů občanů. Zatímco v druhém případě musí stát provádět opatření, aby je poskytl obyvatelstvu.
Případy týkající se základních práv a ostatních článků Ústavy jsou posuzovány jiným soudem, Ústavním soudem.
Ačkoli si každá země vytváří vlastní rozvoj základních práv, Evropská unie má Listina základních práv Evropské unie. Schváleno Evropským parlamentem v roce 2000, kterým se stanoví jeho působnost pro všechny země unie.
Charakteristika základních práv
Z definice vyvinuté výše můžeme extrahovat následující charakteristiky:
- Jsou to nejzákladnější a nezcizitelná práva, která občané mají.
- Zaručují rozvoj životně důležitých projektů občanů.
- Skládají se z pozitivních i negativních práv.
- Mají státní charakter.
- Jsou koncipovány a zakotveny v ústavách států.
Rozdíl mezi základními právy a lidskými právy
Může se zdát, že mluvení o základních právech a lidských právech hovoří o stejném konceptu, stejném typu práv, ale není tomu tak. Je nutné stanovit rozdíly, protože i když mají řadu podobností, nejsou stejné.
Prvním rozdílem je jeho rozsah. Základní práva fungují a jsou zaručena v rámci státních hranic a v případě, že budou zahrnuta do právního systému. Lidská práva jsou na druhé straně společná pro všechny národy, protože jejich deklarace prokazuje, že patří každému člověku na základě toho, že je člověkem, bez rozdílu rasy, pohlaví nebo náboženství.
Další rozdíl je v tom, kdo je nastaví. Základní práva, jak je uvedeno výše, jsou obsažena v ústavě každé země. Místo toho jsou lidská práva zahrnuta do Univerzální deklarace lidských práv, vyvinutý OSN v roce 1948.
V praxi jsou lidská práva porušována v mnoha zemích, protože jsou zákonně zaručena pouze v demokraciích. Jelikož však má deklarace celosvětový rozsah, OSN je odsuzuje a prosí ty, kdo je porušují, aby přestali porušovat.
Základní práva ve Španělsku
Ve španělské ústavě z roku 1978 jsou základní práva obsažena v první části druhé kapitoly hlavy I. Jedná se o články 15 až 29.
- Zaprvé je uznáváno právo na život, fyzickou a morální integritu.
- Práva na vzdělání.
- Právo na svobodu a bezpečnost.
- Ideologická, náboženská a náboženská svoboda.
- Právo na čest, osobní a rodinné soukromí a sebeobraz.
- Právo svobodně si zvolit bydliště a svobodně se pohybovat.
- Svoboda projevu, tvorby, akademická svoboda a bezplatné informace.
- Právo na shromáždění.
- Právo sdružování.
- Nikdo nebude odsouzen za trestné činy nebo přestupky spáchané před vývojem trestu.
- Právo na politickou účast.
- Právo na spravedlnost.
- Čestné soudy jsou zakázány.
- Právo na svobodu sdružování.
- Petiční právo.
Základní práva v Kolumbii
Abychom viděli další příklad základních práv, která jsou obsažena v různých ústavách států, uvidíme, jak to Kolumbie dělá.
Shromažďují se v první kapitole druhé hlavy a zahrnuje větší počet než ve španělském případě, od článku 11 do 41. Některé z nich jsou následující:
- Právo na život.
- Nikdo nebude podroben nucenému zmizení nebo mučení.
- Rovnost před zákonem.
- Právo na uznání právní subjektivity všech lidí.
- Zákaz otroctví.
- Právo na osobní a rodinné soukromí.
- Právo na rozvoj svobodné osobnosti.
- Svoboda svědomí a uctívání.
- Právo na práci a svobodné povolání.
- Stát zaručuje svobodu výuky, učení, výzkumu a výuky.
- Proti jakémukoli soudnímu trestu se lze odvolat.
- Svoboda shromažďování a demonstrace.
- Právo na organizaci.
To jsou jen některé z nich. Jak vidíme, v některých případech se shoduje s těmi, které byly vyvinuty ve španělské ústavě, a v jiných nikoli. To neznamená, že Španělsko nereguluje ani neshromažďuje práva, která kolumbijská ústava zmiňuje, více než to, jsou jednoduše zahrnuta do jiného typu zákona, chybí jim zásadní povaha.