Nad Itálií se shromažďují temné mraky. Existují lidé, kteří dokonce mluví o možném odchodu Itálie z eura. Transalpská země stojí před velkým dilematem: vsadit na růst nebo respektovat závazky s Bruselem a pokračovat v cestě snižování schodku.
Pokud se v posledních několika letech země Evropské unie ekonomicky rozrostly, zdá se, že současná situace v Itálii ohrožuje dobrý výkon evropské ekonomiky.
Pozadí
Problémy, kterými Itálie prochází, však nejsou nové. Italská ekonomika již dlouho trpí stejnými neduhy. Nízká produktivita vedla ke slabému hospodářskému růstu, a když nastaly hospodářské krize, obvyklým řešením bylo uchýlit se ke znehodnocení italské liry.
Z tohoto důvodu existuje v Itálii mnoho euroskeptiků, kteří hovoří o odchodu z eura. Stále si pamatují časy, kdy se díky devalvaci liry bylo možné vrátit na cestu ekonomického růstu. S eurem však pro Itálii nebylo všechno nevýhodou. Díky jednotné měně si Itálie užívala nízkou inflaci a nízké úrokové sazby. Na druhou stranu není devalvace měny vždy tím nejlepším řešením, protože i přes občasné stimuly byly ke zlepšení dlouhodobé produktivity nutné strukturální reformy.
Itálie, silně zadlužená ekonomika
V tomto kontextu čelí Itálie ekonomickému růstu pod evropským průměrem. Mluvíme o 1,5% italských oproti 2,5% evropských. Aby toho nebylo málo, Itálie čelí velmi vysoké zadluženosti, která v roce 2018 představuje 132% jejího hrubého domácího produktu. To vše staví Itálii mezi evropské země s nejvyšší úrovní veřejného dluhu po Řecku.
Je třeba poznamenat, že Itálie s hrubým domácím produktem ve výši 1,7 bilionu eur je třetí největší ekonomikou v eurozóně. Problém je v tom, že jeho dluh je 2,2 bilionu eur. To znamená, že dluh pohlcuje velmi důležitý objem veřejných výdajů.
Pokud by se Itálie a Evropská komise v zásadě dohodly na schodku veřejných financí ve výši 0,8%, rozpočet předložený italskou vládou by ponechal schodek na 2,4%. Tváří v tvář evropským orgánům, které se zasazují o snížení deficitu, hodlá italská vláda uvolnit cíl deficitu a pokusit se dosáhnout vyššího ekonomického růstu.
Evropa zdůrazňuje dodržování Paktu o stabilitě a růstu. Pamatujme, že cílem Paktu o stabilitě a růstu je sbližování evropských ekonomik a zdravé veřejné finance. Tato dohoda mimo jiné stanoví, že fiskální deficit nesmí překročit 3% hrubého domácího produktu. Někdy bylo některým zemím povoleno uvolnit cíl snižování schodku. Tak tomu není v Itálii, která v tomto ohledu nebyla vybavena. Deficit navrhovaný italskou vládou dále činí 2,4%, což jej kvůli nadměrnému deficitu ponechává mimo použití evropských postupů.
Velké dilema
Zkušenosti zemí jako Japonsko a Belgie ukazují, že nejlepším způsobem, jak snížit vysokou úroveň veřejného dluhu (jako je tomu v Itálii), je dlouhodobě udržovaný ekonomický růst. Z tohoto důvodu italská vláda navrhuje stimulační plán pro ekonomiku. Jak je obvyklé, jakýkoli stimul ekonomiky obvykle vede ke zvýšení veřejného deficitu. Za tímto účelem navrhuje italská vláda příjem pro nezaměstnané, daňové pobídky pro společnosti, které najímají pracovníky, a ambiciózní investiční plán ve výši 15 000 milionů eur na modernizaci infrastruktury.
Nedodržení pravidel o schodku však znamená zaplacení vyšších úrokových sazeb. Ti, kdo hájí rozpočtovou kázeň, se obávají, že by Itálie mohla vstoupit do nebezpečné spirály mezi rostoucími schodky a úroky z dluhu. Nejpesimističtější věří, že nerespektování rozpočtových pravidel by mohlo vést k nepřiměřenému nárůstu úrokových sazeb, odchodu eura z Itálie a navíc k ochuzení italských občanů.
Je jasné, že italská ekonomika musí řešit dlouhodobé reformy. Je nutné integrovat ženy a mladé lidi na trh práce a zvýšit produktivitu. Problém je v tom, že prováděním strukturálních reforem trpí krátkodobý růst.