Dne 22. července dosáhla Evropská rada historické dohody o zahájení stimulačního plánu pro ekonomiky Unie v hodnotě 750 000 milionů EUR s cílem usnadnit hospodářské oživení a financovat zvýšení výdajů na veřejné zdraví.
Ačkoli zprávy byly veřejností dobře přijaty, dosažená dohoda má také některé kontroverzní aspekty, které slibují, že v budoucnu budou nadále podněcovat silné diskuse.
V zásadě budou prostředky použity na projekty spojené se snižováním emisí uhlíku a digitalizací ekonomiky, jakož i financování nákladů na zdravotní péči. Tímto způsobem je zamýšleno podporovat udržitelnou cestu hospodářského oživení a zabránit kolapsu veřejných financí v nejvíce postižených zemích. Rozmanitost názorů v Evropské unii na konkrétní podmínky, jak by měl být plán prováděn, však vynutila dohodu, která plně neuspokojuje ambice každého, a to až po zdlouhavých jednáních v Bruselu.
Cikády a mravenci
První věc, kterou je třeba mít na paměti, je, že debata o evropských fondech na obnovu neprošla samotnou jejich existencí, o níž bylo rozhodnuto již před několika měsíci. Právě naopak, diskuse se týkala výše těchto prostředků, jejich podmíněnosti a jaké části z nich by mělo být poskytnuto jako nevratné granty nebo dlouhodobé půjčky. Nejde tedy o otázku evropské solidarity, ale o rozpočtovou kázeň a ekonomickou stabilitu.
V této debatě najdeme dvě velmi dobře diferencované skupiny zemí: na jedné straně takzvané „skromné“ (Holandsko, Rakousko, Švédsko, Finsko a Dánsko), tj. Ty, které se nejvíce zajímají o rozpočtovou rovnováhu v Evropská unie, a proto je nejvíce znepokojena. Zdráhá se bezpodmínečné pomoci. Je třeba poznamenat, že vzhledem k jejich velikosti a úrovni příjmů by tyto země byly čistými přispěvateli do nových evropských fondů, to znamená, že by přispěly více, než by mohly získat na oplátku.
Na druhé straně jsou ekonomiky nejvíce zasažené krizí, Španělsko a Itálie (v menší míře také Řecko, Portugalsko a Francie). Oba byli velmi závislí na cestovním ruchu a pohostinství a táhli předchozí problémy veřejného dluhu a chronických deficitů, požadovali od zbytku Evropské unie větší úsilí o záchranu svých ekonomik. Z těchto dvou zemí by nejvíce profitovalo rozdělení pomoci, které by mohlo činit přibližně 140 000, respektive 209 000 milionů EUR.
Skromné země, „mravenci“ Evropy
Při současném tempu by Španělsko potřebovalo 39 let, aby se dostalo z dluhu na stabilní úroveň, Řecko 258 a Itálie 628
Z pohledu „skromných“ zemí se současná situace velmi podobá bájce kobylky a mravence. První kategorie by přirozeně odpovídala deficitním zemím, které by nedokázaly upravit svůj deficit a úroveň veřejného dluhu od roku 2014, kdy byla ekonomická situace příznivější. Mravenci by byly zeměmi, které využily léta ekonomického růstu k vyrovnání svých veřejných účtů i za cenu vzdání se lepších veřejných služeb, ale díky tomu jsou nyní v mnohem silnější pozici.
Klíčem k dilematu je fiskální prostor, který se tyto skupiny zemí rozhodly mít. To znamená schopnost půjčit si v případě, že by v budoucnu mohla nastat další krize (jak se nakonec stalo). Pokud by země „mravence“ na jedné straně ušetřily natolik, aby se dokázaly vrátit do dluhů, aniž by to ohrozilo jejich solventnost, země „kobylky“ by využily léta hospodářského rozmachu k uvolnění své cesty konsolidace.
Příkladem toho může být Španělsko: od roku 2015 každoročně zvyšuje své veřejné výdaje a není schopno mít přebytek, přestože se těší záviděníhodnému růstu (někdy více než 3%). V roce 2019 dokonce poprvé od roku 2012 zvýšil svůj deficit ve srovnání s předchozím rokem.
Horní graf nám může pomoci tuto vizualizaci vizualizovat. Jak vidíme, je zřejmé, že pokud jde o udržitelnost rozpočtu, lze Evropskou unii rozdělit do tří velkých skupin: země, jejichž dluh nepřesáhl 60% HDP (doporučená úroveň), ty, které ji již dokázaly snížit pod ta částka a ti, kteří to ještě musí udělat. S výjimkou Rakouska můžeme v prvních dvou kategoriích najít skromné země, což je jasným ukazatelem jejich rozpočtové kázně a jejich závazku k dlouhodobé stabilitě veřejných financí. Mezi nimi vyniká Nizozemsko, kterému se podařilo prolomit 60% bariéru za pouhé 2 roky a za 5 snížilo svůj dluh o 19% HDP.
Na opačném konci najdeme Španělsko, které každoročně snížilo svůj dluh o něco více než 1% HDP a návrat na stabilní úroveň by trval ne méně než 39 let. Čísla jsou ještě znepokojivější, pokud k tomu přidáme země, které dostaly externí finanční pomoc nebo o ní vyjednávají, jako je Portugalsko (23 let), Řecko (258) a Itálie (628). Francouzský případ nelze přímo odhadnout, protože je to jediná země EU, která v období 2014--2019 zvýšila svoji relativní zadluženost.
Je důležité si uvědomit, že zvýšení dluhu pocházejícího z koronavirové krize není v těchto odhadech zahrnuto, takže musíme očekávat ještě vyšší čísla. V každém případě se vzhledem k údajům může zdát jasné, že země, které nyní žádají o evropskou pomoc, skutečně platí cenu za to, že nevyužily léta hospodářského růstu k vyrovnání svých účtů. Byly by to tedy země, které mají v letech krize obrovskou možnost půjčovat si, ale vykazují velkou odolnost vůči tomu, aby se v obdobích růstu z dluhů dostaly.
Výzva k solidaritě ze strany „cikád“
Názor těchto zemí je však radikálně odlišný, protože se domnívají, že evropské fondy jsou základním pilířem hospodářské konvergence, na níž je založen vlastní politický projekt Evropské unie. Podle vlád Itálie a Španělska je skutečným nebezpečím pro Evropu to, že nechá dvě ze svých největších ekonomik (třetí a čtvrtou) zkrachovat a nakonec prohloubí krizi na zbytku kontinentu.
Na druhou stranu pozice hájená zeměmi, které z evropských fondů těží nejvíce, jde daleko nad rámec konkrétního mechanismu finanční pomoci. V tomto smyslu má diskurz za cíl konsolidovat systémy přerozdělování bohatství podobné těm, které již existují na národní úrovni, ale rozšířily se na evropskou úroveň. Jinými slovy, pokud v každé zemi bohatí občané platí více daní za převod příjmů a služeb chudým, mělo by být logické, že země s nejvyšším příjmem na obyvatele předávají část svého bohatství také těm chudším.
Jednání a morální hazard
Skromné země nemohly přijmout to, co považovaly za vydírání, ale nemohly ani nechat zkrachovat dvě z největších ekonomik Evropské unie.
To v žádném případě není jednoduchá otázka, ale teorie hry a analýza technik vyjednávání mohou do této záležitosti vnést trochu světla. Zaprvé je zřejmé, že „skromné“ země vnímají při poskytování bezpodmínečné pomoci jasný morální hazard. Podobně jako v případě velkých bank v krizi v roce 2008 se Itálie a Španělsko mohly uchýlit ke svému postavení jako příliš velký na to, aby zkrachoval (příliš velký na to, aby spadl). Jinými slovy, skutečnost, že kdybychom je nechali selhat, vyvolalo by to ještě větší recesi v celé Evropě. Takto se Nizozemsko, Rakousko, Dánsko, Švédsko nebo Finsko nakonec vzdají, jednoduše proto, že si nemohly dovolit, že neexistuje žádný typ dohody.
Problém spojený s morálním hazardem spočívá v tom, že ústupek tohoto typu by byl ve skutečnosti odměnou za fiskální nezodpovědnost, a mohl by tedy vytvářet pobídky, aby se tyto situace v budoucnu opakovaly. Přijímající země by byly potvrzeny ve své nedisciplinovanosti a povzbudily by ostatní, aby učinily totéž, zatímco spořicí země by mohly vnímat, že jejich oběti byly marné, protože skončily v kapsách jihoevropanů. Jinými slovy, bylo by to vydírání, které by se brzy změnilo v permanentní začarovaný kruh.
Pokud však skutečnost, že jsou příliš velké na to, aby padly, mohla být argumentem ve prospěch Itálie a Španělska, existuje také faktor, který vyvážil rovnováhu: čas. Připomeňme si, že tyto země jsou především těmi, které potřebují finanční prostředky, a proto by bylo také nejvíce zasaženo možným zpožděním jednání. Do té míry, že jim chybí alternativní zdroje financování (většinu jejich veřejného dluhu musí kupovat Evropská centrální banka, aby bylo zajištěno, že platí udržitelné úrokové sazby), si také nemohli dovolit nedosáhnout žádné dohody.
Konsenzus dosažený v Bruselu proto reaguje na scénář hry pro spolupráci, tedy na situaci, kdy všichni hráči maximalizují svůj konkrétní výsledek spoluprací s ostatními. Takto by každá země mohla mít větší užitek z podpisu dohody, ve které musí udělat ústupky, než z toho, že se nedohodne vůbec na ničem.
To vysvětluje skutečnost, že „skromné“ země se vzdaly některých svých původních požadavků, jako je právo veta v souvislosti s výdajovými plány přijímajících zemí, a že tyto země zase připustily, že došlo ke snížení podílu přímé podpory, a přijaly podmíněnost prostředky na předložení plánů fiskální konsolidace.
Nakonec bude 750 000 poskytnuto jako přímé převody (390 000) a dlouhodobé půjčky (360 000) a bude rozděleno mezi země podle kritérií, jako je počet obyvatel, HDP a míra nezaměstnanosti. Získání těchto prostředků však bude podléhat závazkům ohledně rozpočtových úprav, které musí schválit ostatní státy EU, a doporučení Evropské komise budou závazná. Touto dohodou se Evropa rozhodne vsadit na stimulační plán, jak se dostat z krize, uzavřít pakt, jehož cílem je překonat její hluboké vnitřní rozpory.
