Sociální stát je dnes ve vyspělých zemích nepostradatelným prvkem. Prostřednictvím tohoto mechanismu intervenuje stát, který se snaží podporovat spravedlivější rozdělování bohatství, poskytovat základní služby, jako je zdraví a vzdělání, a poskytovat určitou úroveň sociální ochrany nejvíce znevýhodněným skupinám. Jak je však tohoto sociálního úspěchu dosaženo ve vyspělých zemích?
Když pomyslíme na průmyslovou revoluci, možná se nám v mysli znovu vytvoří obrazy Londýna, kde jsou vody Temže zčernalé a nedýchatelný vzduch, nasycený znečištěním, které vyzařuje z továren. Právě 19. století může být dobrým výchozím bodem pro vysvětlení původu sociálního státu. V té době bylo volební právo omezeno a hlavními ekonomickými cíli byla měnová a cenová stabilita. Stejně jako v dnešní ekonomice existovaly cykly boomu a krachu.
Období recese byly obzvlášť obtížné pro pracovníky, protože přišli o práci, když selhaly společnosti, a těm, kteří nebyli odsouzeni k nezaměstnanosti, došlo ke snížení jejich mezd. Dělnická třída však ve společnosti pomalu nabírala na váze prostřednictvím dělnických hnutí a s koncem první světové války se ekonomický model 19. století dostal do úpadku.
V tomto smyslu byly návrhy slavného Keynesa dechem čerstvého vzduchu, protože tento ekonom vsadil na politiky zvyšování veřejných výdajů ve fázích recese, které zahrnovaly také sociální výdaje pro ty, kteří byli nejvíce zasaženi krizí. Na druhé straně demokracie postupovala a rozšířilo se všeobecné volební právo. Stát převzal aktivnější roli v ekonomice, poskytoval dávky v nezaměstnanosti a bojoval proti chudobě.
Právě po druhé světové válce však dojde ke konsolidaci takzvaného „sociálního státu“. Vzhledem k tomu, že Spojené státy jsou přední světovou ekonomickou velmocí, byl implementován „americký způsob života“, model v souladu se sociálním státem.
Byly to sladké časy pro ekonomiku. Válka byla pryč, dolar nahradil libru šterlinků jako rezervní měnu, mezinárodní obchod vzkvétal s vytvořením Mezinárodního měnového fondu a podepsáním Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). S postupujícím technickým pokrokem se zlepšila produktivita a mzdy. Západní vlády se i nadále věnovaly politikám, které umožňovaly spravedlivější rozdělení příjmů.
Sociální stát se tedy mimo jiné vyznačoval:
- Znárodnění určitých odvětví, jak se to stalo ve Velké Británii a Francii u železnic.
- Určitá úroveň plánování ekonomiky, na orientační úrovni, nikoli vynucením jako v zemích s centrálně plánovanými ekonomikami.
- Vyšší výdaje na infrastrukturu. Hlavním protagonistou se staly veřejné práce, takže stát se musel postarat o ty společnosti, které nepřitahovaly vysoké náklady na tento typ projektu.
- Zlepšily se sociální dávky: pojištění v nezaměstnanosti a invalidita a důchodové dávky. Stát působil jako poskytovatel dvou základních pilířů sociálního státu: zdraví a vzdělávání.
Prostřednictvím této řady opatření, v období recese, vytvořil stát určitou síť ochrany občanů, tímto způsobem byly pustošení hospodářských krizí méně bolestivé pro obyvatelstvo a zejména pro nejzranitelnější skupiny. ekonomicky.
Příchod ropné krize z roku 1973 však způsobil sociálnímu státu vážné škody. Zvýšila se inflace a nezaměstnanost. Přes veřejné politiky k omezení vysoké míry nezaměstnanosti nezaměstnanost nadále rostla. V této souvislosti se začala uplatňovat Friedmanova teze, která navrhovala peněžní stabilizaci navzdory rostoucí nezaměstnanosti. V boji proti inflaci bylo podle Friedmana nutné demontovat určité aspekty sociálního státu.
Faktem je, že sociální stát zahrnuje vyšší veřejné výdaje, což způsobuje zvýšení deficitu veřejných účtů a může přispět ke zvýšení inflace. Proto mnoho občanů začalo o státu pochybovat jako o manažeru veřejných společností a poskytovatelích služeb.
V osmdesátých letech vedl k moci ve Spojeném království Margaret Thatcherové a předsednictví Ronalda Reagana ve Spojených státech k významným škrtům v sociální politice a sociálním státu. Byl přerušen dialog mezi společnostmi a pracovníky a zvýšila se nejistota zaměstnání. Na druhé straně došlo ke snížení přímých daní a byly stanoveny nepřímé daně, jako je DPH.
V 90. letech byl znovu ohrožen sociální stát. Míra porodnosti ve vyspělých zemích poklesla. Nebylo dost obyvatel na výplatu starobních důchodů, i když svým způsobem byl tento problém vyřešen díky většímu začlenění žen do světa práce a fenoménu imigrace.
V posledních letech je také třeba zdůraznit iniciativy prováděné z Evropské unie. V této linii jsou strukturální fondy pro regionální rozvoj (EFRR), které jsou odpovědné za snižování rozdílů mezi různými evropskými regiony a přidělování zdrojů do oblastí, jako je infrastruktura, zdraví, výzkum a vzdělávání. Evropský sociální fond byl rovněž nápomocen při financování odborné přípravy a vzdělávání. Tyto evropské fondy dokázaly zmírnit rozdíly mezi rozvinutějšími a méně rozvinutými regiony, ale nepodařilo se jim je zcela odstranit.
V současné době jsou trendy ekonomiky poznamenány kontrolou veřejného deficitu a inflace, přičemž sociální stát ustupuje do pozadí. Je však požadována takzvaná „sociální společnost“, tj. Zapojení nejen státu, ale i občanů a všech institucí, které přinášejí blahobyt celému národu. Rovněž je podporováno rozšíření sociálního státu nad vyspělé země, i když rozdíly mezi nejvíce se rozvíjejícími ekonomikami a třetím světem se stále zvyšují. Další významnou překážkou při realizaci sociálního státu v méně rozvinutých zemích je to, že k jeho uskutečnění vyžaduje ekonomickou prosperitu.
Sociální péče
