Výsledky nejnovějšího zátěžového testu evropských bank nutí Monte dei Paschi di Siena rekapitalizovat, zatímco oznámení oživuje pověsti o nové záchraně bank v Itálii.
Italská banka Monte Paschi di Siena (MPS) oznámila navýšení kapitálu o 5 000 milionů eur se záměrem posílit svou finanční pozici a zlepšit kvalitu své rozvahy po špatných výsledcích zátěžového testu v červenci a obdržení doporučení Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA) snížit své portfolio půjček s rizikem nesplácení o 27 700 milionů. Subjekt se tak snaží posílit svou pozici poté, co za dva roky (od srpna 2014) ztratil více než 90% své hodnoty na akciovém trhu. V únoru tohoto roku se zdálo, že oznámení o překonání předchozích ztrát a čistého zisku v roce 2015 zlepšilo budoucí vyhlídky MPS, ale zdá se, že test EBA zcela změnil situaci.
Výsledky zátěžového testu 29. července jsou obecně uspokojivé, ale ne u Monte dei Paschi di Siena, protože se jedná o jediná banka, která neprošla zkouškou EBA. Daleko od požadavku kapitálového poměru 5,5% činil požadavek italského subjektu -2,23%. Jejich národní protějšky prošli testem relativně snadno, ale nezdá se, že by to stačilo k rozptýlení pochybností o tomto sektoru a odsunutí diskusí o možné záchraně. Problém je v tom, že evropské orgány dosud neschválily injekci většího veřejného kapitálu do subjektů, které již dostaly příspěvky od státu (např. MPS), a italská vláda by také musela reagovat na veřejné mínění, aby mohla být zahájena do další výplaty banky, když se vydal omezit veřejné služby.
Existuje také další alternativa k záchraně MPS, kterou by bylo nechat akcionáře nést ztráty z úpravy rozvahy. Tato možnost by měla tu výhodu, že nepředstavuje žádné náklady pro státní pokladnu, a zabránila by vládě nespokojenost, s níž veřejné mínění obvykle vnímá výplatu finančních institucí. V případě MPS se však jedná o systémový subjekt (s nímž by se problémy mohly šířit i do zbytku sektoru) a akcionáři jsou většinou malí a střední střadatelé, mnoho z nich odešlo do důchodu, takže tato možnost by mohla být nepopulárnější než samotná záchrana. Žádná z těchto alternativ by samozřejmě neměla nastat, pokud se vezme v úvahu třetí scénář, který je stále možný, i když méně a méně pravděpodobný: že entitám, jako je MPS, se podaří vytvořit důvěru v trhy a získat vlastními prostředky zdroje, které potřebují k rekapitalizaci.
V každém případě o tom není pochyb Italské banky čelí v důsledku krize vážným obtížím, stejně jako jejich evropské protějšky. V dalších sousedních zemích (například v Irsku, Španělsku a v menší míře v Portugalsku a Řecku) problémy finančního sektoru souvisejí s předkrizovým obdobím charakterizovaným procesem zadlužení rodin nad jejich příjmovou úrovní, ruka tvorby realitních bublin. Začátek krize v roce 2007, který vedl k masivnímu ničení pracovních míst, připravil mnoho domácností o příjem nezbytný k úhradě jejich dluhů a vedl je k selhání, problém, který nakonec měl přímý dopad na kvalitu aktiv v rukou finančních institucí. Mnohem dalším příkladem tohoto jevu je Itálie, která je také zemí s vysokou mírou zadlužení a kde se zvýšila nezaměstnanost.
Údaje však ukazují pravý opak: i když je pravda, že dluh v Itálii je vysoký, většina problému odpovídá veřejnému sektoru (jehož dluh již přesahuje 135% HDP), zatímco závazky domácností vůči jeho příjmům zůstávají hluboko pod evropským průměrem, dokonce i v Německu a Francii. Na druhé straně je hrubá úspora italských rodin jednou z těch, která od začátku krize nejvíce poklesla (z 13,86% v roce 2007 na 10,46% v roce 2014), ale není daleko od průměru komunity (12, 52%) a převyšuje ekonomiku ostatních ekonomik eurozóny, jako je Španělsko. Proto původ italských bankovních problémů není v situaci rodin (které, jak jsme viděli, mají relativně solventní postavení) nebo ve státě, což je kontinuální dlužník, jehož splácení je zajištěno, navzdory vysoké míře zadlužení.
Na druhé straně je podnikatelské prostředí negativnější, protože italští podnikatelé musí čelit deflační evropské situaci v kombinaci se stagnujícím národním hospodářstvím (za druhé čtyři měsíce roku 2016 činil jejich růst 0% a očekávat 1% za celou rok). Toto snížení tržeb (jak cenových, tak objemových) mělo přímý dopad na čistý výnos akcií transalpských společností (10,69%), což je nejnižší z velkých ekonomik eurozóny (23,53%).). Podíváme-li se na hrubou návratnost investovaného kapitálu, máme podobné výsledky: 15,63% v Itálii ve srovnání s evropským průměrem 23,26%. Tento pokles ziskovosti měl také silný dopad na investice, které se propadly z 21,57% HDP v roce 2007 na 16,59% v roce 2014. A pokud vývoz bude i nadále hrát důležitou roli, pokud jde o napájení ekonomiky, finanční situace malých podniků (které ve větší míře závisí na místním trhu) byl zvláště poškozen.
Není proto náhodou, že subjekty, které se nejvíce věnují korporátnímu retailovému bankovnictví, jsou také těmi, které krize zasáhla nejvíce. Monte dei Paschi di Siena, aniž by šlo dále, nashromáždilo v červenci portfolio 46,9 miliard EUR na půjčky zákazníkům s nízkými úvěry, z nichž většinu tvoří malé podniky zasažené krizí. Jiné velké subjekty méně vystavené tomuto typu rizika, jako je Intesa Sanpaolo nebo Unicredit, mají silnější rozvahy a pohodlně prošly zátěžovými testy Evropského orgánu pro bankovnictví.
Nyní se zdá, že vyhlídky na ústavní referendum v Itálii, reformní balíčky opakovaně doporučené Evropskou komisí a dopad brexitu otevírají nový scénář nejistoty v zemi, kde je růst stále příliš slabý na to, aby se obnovil příjem a úroveň zaměstnanosti. krize. Problémy italského bankovnictví dodávají v této složité situaci důležitý problém. Jeho řešení bude záviset na vládní politice, jejích jednáních s EU a vlastní schopnosti bank snižovat počet nesplácených úvěrů, ale zejména, jak to v těchto případech často bývá, na důvěře trhů.