Myšlenka Evropy rozdělené na regionální bloky s různými ekonomikami a kulturami je stará jako samotná Evropská unie, ačkoli byla vždy odmítána na úkor větší integrace. Dnes se vzhledem k hospodářským výsledkům zdá, že se prosazuje jako stále evidentnější realita.
3. února na summitu evropských vůdců konaném na Maltě německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že „budeme mít Evropskou unii s různými rychlostmi“. Tato myšlenka se může zdát v rozporu s vlastními cíli EU (mezi něž patří i ekonomická integrace jejích členů), vyjadřuje však obavy Evropy, která v posledních letech zřejmě zdůraznila její regionální rozdíly.
Před analýzou vývoje ekonomiky evropských regionů je každopádně třeba pamatovat na to, že všechny, pokud jsou integrovány do společného trhu a v mnoha případech dokonce sdílejí měnu, byly podléhá podobným ekonomickým cyklům přinejmenším od zavedení eura. Takto můžeme pozorovat relativní stagnaci v období 2002-2003, následovanou intenzivním růstem až do recese 2008-2009 a následným oživením zrychleným od roku 2014. Je však evidentní, že evropské ekonomiky stále trpí vyššími nezaměstnanost, vyšší úroveň zadluženosti a obnovená závislost na politikách ECB k udržení stále nedostatečného růstu. Na druhé straně rozmanitost problémů a řešení navržených k překonání krize vedla k a velmi odlišný vývoj ekonomik podle regionálního bloku, do kterého patří.
Počínaje severskými zeměmi Evropské unie (Finsko, Dánsko, Švédsko, Irsko a Spojené království) je evidentní, že dnes mají příznivé postavení z hlediska vývoje jejich příjmů na obyvatele. Růst Irska (5,3% ročně) je obzvláště pozoruhodný, částečně kvůli jeho politice snižování daní, která přitahuje zahraniční investice a stimuluje zakládání nadnárodních společností. Je však nepopiratelné, že dánská (3%) a švédská (2,7%) ekonomika také překonala evropský průměr (2,6%), zatímco Finsko a Spojené království byly o něco více odsunuty. Obecně lze říci, že se jedná o stabilní ekonomiky zaměřené na služby nebo průmyslové výrobky s vysokou přidanou hodnotou, s jasným vývozním povoláním a s relativně zdravými veřejnými financemi. Všechny tyto faktory vysvětlují nejen to, že dopad krize byl menší z hlediska ničení pracovních míst, ale také jeho snazší růst zpět.
Naproti tomu v jižní Evropě není analýza tak příznivá. S počáteční úrovní příjmů pod průměrem Unie již jejich ekonomiky trpěly různými problémy, od nadměrného veřejného sektoru (Řecko) přes bubliny v oblasti nemovitostí (Španělsko) až po širokou škálu strukturálních nepružností (Itálie). Jedná se o země, které jsou nadměrně závislé na zahraničních investicích a věnují se odvětvím s nižší přidanou hodnotou, což vysvětluje, proč dopad krize vyústil v alarmující nárůst nezaměstnanosti a vážná rozpočtová nerovnováha, což vedlo k záchraně v Řecku, na Kypru a v Portugalsku. V důsledku těchto problémů zůstal příjem v jižní Evropě do značné míry stagnující a pouze v posledních letech došlo k určitému oživení, zejména ve Španělsku.
Tato analýza jižních zemí by nás mohla vést k závěru, že krize zasáhla nejchudší země vážněji, ale pravdou je, že východní Evropa ukazuje opak. V tomto případě je jejich zaostalost, pokud jde o příjem na obyvatele, mnohem větší, a přesto to dokázali zrychlete svůj růst a snižte počáteční znevýhodnění. Výsledky ukazují, že (navzdory své závislosti na zahraničních investicích) se jim podařilo oživit díky své schopnosti liberalizovat své ekonomiky, stimulovat vznik modernějšího průmyslu a v menší míře efektivně spravovat rozvojové fondy Evropská unie. Výsledkem bylo téměř úplné opuštění posledních rigidit zděděných po komunismu a nový model průmyslové a exportní výroby, který znatelně podpořil růst ze zemí jako Polsko, Rumunsko a Slovensko. Pobaltské země následovaly velmi podobnou strategii a jsou nyní plně integrovány do severoevropského bloku.
Nakonec západoevropské země vykazují růst docela podobný růstu EU a eurozóny, částečně kvůli tomu, že se zde nacházejí ekonomiky s největší váhou v těchto dvou skupinách. Jinými slovy, jsou to země tohoto bloku, které do značné míry určují tempo růstu na starém kontinentu. Mezi nimi vyniká dynamika Německa (meziroční růst 3,1%) a Rakouska (2,9%), přičemž v Beneluxu je mírnější růst a ve Francii (1,9%) relativní stagnace. Zdá se však, že si skupina udržuje vyšší úroveň příjmů než její partneři v komunitě a neexistují důkazy o tom, že by se tato situace v budoucnu změnila.
Obecně by se to dalo říci Země západní Evropy dokázaly dopad krize zmírnit mnohem lépe než jejich jižní sousedé Díky různým faktorům: jejich ekonomiky jsou závislé na stabilnějších odvětvích s vyšší přidanou hodnotou, mají větší schopnost generovat vlastní kapitál a jejich sítě zahraničního obchodu jim umožňují kompenzovat pokles domácí poptávky. Jejich tempo růstu se však ukázalo umírněnější, než se očekávalo, jejich finanční trhy jsou nadále příliš závislé na podnětu ECB a jejich tvorba pracovních míst je stále pod úrovní (z hlediska kvality i kvantity) z roku 2007.
Tento velmi odlišný vývoj evropských ekonomik samozřejmě vyústil v a větší složitost evropského hospodářského rámce. Tímto způsobem můžeme říci, že se zdá, že krize v roce 2007 měla zpomalení procesu konvergence ke kterému se zdály být určeny všechny členské země EU. Nezdá se, že by se tento fenomén odehrával ve východní Evropě, jejíž ekonomiky dosáhly velkých pokroků, ale v severských a západních blocích se to obohacuje více než u jejich komunitních partnerů. Nakonec není pochyb o tom, že nejvíce postiženou skupinou je jižní, protože jejich průměrný příjem se snížil z 94,4% evropského průměru v roce 2002 na 84% v roce 2015.
Dnes není nedostatek ekonomů, kteří argumentují různorodější vysvětleníOd nedostatečné integrace trhu až po zavedení společné měny pro příliš odlišné ekonomiky. Ale bez ohledu na důvody, pravdou je, že Evropa je při různých rychlostech již realitou, Ještě horší (zejména pro středomořské země) je, že se zdá, že tu zůstane.