Evropská unie je hospodářské a politické sdružení, které sdružuje 28 států. Vznikla jako mezinárodní organizace typu sui generis, aby se dosáhlo integrace a společné správy různých národů a států Evropy.
Narodil se 1. listopadu 1993, kdy vstoupila v platnost Smlouva o Evropské unii. Tento subjekt však navazuje na tři již existující Evropská společenství, v jejichž rámci nakonfiguroval novou politickou a právní strukturu. V současné době zabírá 4 493 712 km2 a žije zde více než 508 milionů lidí.
V průběhu historie se z různých důvodů as různými protagonisty opakovala politická jednota Evropy. Odpradávna se pokoušeli vnucovat politické struktury realitě každého území a každého lidu. Řím, karolínská říše nebo Svatá německá říše nebo napoleonská říše.
Současné kořeny Evropské unie však leží v letech po druhé světové válce. Tento konflikt, který otřásl starým kontinentem, znamenal úroveň ničení a smrti, jaké dosud nebyly známy. Vítězové i poražení utrpěli velké ztráty a museli vyvinout velké úsilí, aby obnovili své země.
Schumanovo prohlášení
9. května 1950 podal Schuman, francouzský politik německo-lucemburského původu a považovaný za jednoho z otců Evropy, odvolání, které je považováno za původ evropské jednoty. Tzv. Schumanova deklarace vyzvala různé státy, aby vytvořily společnou autoritu pro řízení výroby oceli a uhlí. Důvodem bylo, že pro výrobu zbraní byla nutná obě produkce, takže by bylo obtížné vypuknout konflikt mezi zeměmi, které toto opatření přijímají.
Tímto způsobem, navzdory rozdílnému přijetí, které tato zpráva měla, byla překonána tendence k nacionalismu, která převládala před lety, a současně bylo usilováno o udržení silného postavení, které Evropa s příchodem nových mocností ztrácela. : SSSR a USA.
Evropská společenství: tři společné oblasti pro sjednocenou Evropu
V reakci na Schumannovu deklaraci Pařížská smlouva. Podpisem tohoto dokumentu bylo institucionalizováno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Na tomto procesu se podílelo Německo, Francie, Itálie, Nizozemsko, Belgie a Lucembursko.
Později, v roce 1952, bylo vytvořeno Evropské obranné společenství (CED). Ale v tomto případě se účastnilo pouze pět států. Francie byla kvůli opozici gaullistů a komunistů vynechána. Jeho dopad byl proto minimální.
V roce 1957 byl znovu podán nový impuls podepsáním Římských smluv. Šest států zahájilo větší spolupráci v ekonomické, politické a sociální oblasti. Cílem bylo vytvořit a konsolidovat společný trh, který by měl usnadnit integraci zemí, a to díky volný pohyb osob, zboží a kapitál. Souběžně s tímto dokumentem bylo také vytvořeno takzvané Euratom, Evropské společenství pro atomovou energii.
Krok směrem k integraci do jediné struktury
Podle každého vytvořeného Evropského společenství by evropská jednotka do roku 1965 vycházela z řady odvětvových dohod. Letos však bylo možné sloučit tyto tři subjekty s Bruselskou smlouvou do vytvoření Evropské komise a Rady Evropské unie.
V roce 1986 byl podepsán Akt o jednotné Evropě, který stanovil právní podmínky pro vytvoření jednotného trhu, který se stal skutečností 1. ledna 1993. Tím byl otevřen vnitřní trh volnému pohybu kapitálu a služeb. Pravomoci Společenství byly navíc rozšířeny na další oblasti, jako je výzkum, technologický rozvoj, životní prostředí a sociální politika. V tomto dokumentu byla poprvé jmenována také Evropská rada, která spojila hlavy států a vlád všech členských států. Kromě toho byla podporována společná zahraniční politika, známá jako Evropská politická spolupráce.
Smlouva o Evropské unii, lépe známá jako Maastrichtská smlouva, z roku 1992 zavedla novou institucionální strukturu. Evropská unie byla založena na třech pilířích: pilíř Společenství (tři Evropská společenství), společná zahraniční a bezpečnostní politika a policejní a soudní spolupráce v trestních věcech. První z nich prošel komunitním postupem. Místo toho byly ostatní založeny na mezivládním postupu. Mezi nejdůležitější aspekty, které vedly, můžeme poukázat na právo svobodně se pohybovat a pobývat v kterékoli zemi společenství a na vytvoření jednotné měny: eura.
Během tohoto období se rozšířilo Evropské hospodářské společenství a členy se staly různé země.
Evropská unie v 21. století
The Amsterodamská smlouva byla podepsána v roce 1997. V platnost vstoupila téměř o dva roky později, v květnu 1999. Po ratifikaci všemi členskými státy EU se stala právní normou unie. V této smlouvě byly zmíněny zásady jako svoboda, demokracie, dodržování lidských práv a udržitelný rozvoj.
V roce 2002 byla CECA ukončena. Jeho působnost se tak stala součástí rozsahu Evropského společenství. The Pěkná smlouva, který vstoupil v platnost v roce 2003, sloužil k restrukturalizaci některých aspektů Evropského parlamentu a Komise, jako je váha státu v těchto institucích.
V roce 2004 se konala významná událost. 29. října byla v Římě podepsána ústavní smlouva. Tato smlouva utrpěla různé neúspěchy. Ačkoli to bylo schváleno v parlamentu, v některých státech se proti němu obyvatelé postavili v referendech. Tak tomu bylo ve Francii a Nizozemsku. To vedlo k období reflexe, které vyvrcholilo v roce 2007 Berlínskou deklarací, aby bylo dosaženo nové institucionální dohody. Výsledkem byla Lisabonská smlouva podepsaná 13. prosince 2007.
Lisabonská smlouva
The Lisabonská smlouva upravené předchozí smlouvy, jako je Maastrichtská smlouva a ústava Evropského společenství. Mezi reformami je omezení možností stagnace v rozhodování Rady Evropské unie prostřednictvím hlasování kvalifikovanou většinou, Evropský parlament s větší váhou rozšířením postupu společného rozhodování s Radou EU., odstranění tří pilířů Evropské unie a vytvoření osobností předsedy Evropské rady a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Listina základních práv Evropské unie se stala pro členské státy závazná.
Brexit: příznak krize v Evropské unii?
Evropská unie utrpěla chvíle napětí. Někdy kvůli dostředivým tendencím některých zemí. Jindy kvůli nedostatku dohody a konsensu mezi státy.
Poslední z těchto epizod se odehrála ve Velké Británii. V této zemi přineslo referendum o trvalosti země většinu hlasů pro odchod z Evropské unie. Tuto možnost předpokládá článek 50 Smlouvy o Evropské unii.
Zatím není jasné, jak bude tato událost nakonec vyřešena. Vedla však k důležitým debatám o nacionalismu, populismu a politické a sociální legitimitě Evropské unie.