Marshallův plán, jehož oficiální název byl Evropský program obnovy, byl program, jehož prostřednictvím se Spojené státy pokusily usnadnit rekonstrukci a obnovu Evropy po druhé světové válce.
Byl vyvinut v letech 1948 až 1952. Plán, pojmenovaný podle ministra zahraničí, který jej navrhl, George Marshalla, spočíval v poskytnutí pomoci v hodnotě více než 12 000 milionů dolarů evropským zemím, které utrpěly konflikt.
Příčiny, které motivovaly Marshallův plán
Marshallův plán, i když měl podle některých historiků sloužit jako základna pro hospodářské a sociální oživení evropských zemí po druhé světové válce, nebyl nezajištěnou pomocí. Realita toho okamžiku, na úsvitu studené války, vedla Spojené státy k tomu, aby se zapojily do rekonstrukce Evropy, která by sloužila k zastavení expanze komunismu ovlivněného Sovětem. Toto opatření pod vlivem Trumanovy doktríny, podle něhož bylo nutné podporovat „svobodné národy“ v jejich boji proti „pokusům o podrobení ozbrojenými menšinami nebo vnějším tlakem“, v jasném odkazu na Sovětský svaz a partyzánské skupiny nebo politické strany této tendence.
Na tomto rozhodnutí také ovlivnilo, a to málo, že zničená Evropa a bez ekonomických kapacit nemůže dovážet americké výrobky. Jedním z důvodů proto byla podpora severoamerického průmyslu a společností v jejich snaze exportovat jejich výrobky na starý kontinent.
Proto se doufalo, že podporou obnovy Evropy přispěje k vytvoření prosperujících společností, v nichž existují pracovní práva v kontextu hospodářského a sociálního blahobytu. To mělo zabránit tomu, aby byli pracovníci západní Evropy svedeni socialistickými myšlenkami a prosovětskými režimy, které byly zavedeny ve východní Evropě, v situaci chudoby, nerovnosti a sociálního rozvratu. Tento plán podpořily dvě velké americké strany: demokrat a republikán.
Kdo měl prospěch z Marshallova plánu?
Země, které tuto pomoc obdržely a byly příjemci Marshallova plánu, byly různé. Ekonomická částka, kterou obdrželi, však byla jiná. Více než 12 000 milionů dolarů bylo rozděleno podle kritérií, která zohledňovala počet obyvatel a průmyslovou kapacitu. Filozofií, z níž vycházela, byla víra, že pokud se rozběhnou nejsilnější země, stáhnou zbytek evropských národů. Rovněž se posuzovalo, zda se během války staly spojeneckými zeměmi, zda byly neutrální nebo zda se naopak účastnily strany Osy.
Největší výhodou bylo Spojené království, které získalo 26% z celkového počtu. Francie, 18%. Západní Německo, 11%. Na druhou stranu Sovětský svaz odmítl pro sebe a pro země, které se dostaly na jeho oběžnou dráhu, účast v tomto programu pomoci, který považovaly za nástroj imperialismu, který by ohrozil jejich suverenitu a nezávislost.
V roce 1953 George Marshall, státní tajemník, který ji navrhl, obdržel Nobelovu cenu za mír za pomoc při obnově Evropy po druhé světové válce.
Uplatňování Marshallova plánu
Pro provádění Marshallova plánu byl ve Spojených státech vytvořen subjekt nazvaný Správa pro hospodářskou spolupráci (ACE). Zbytek zemí, příjemci, zase založili Evropskou organizaci pro hospodářskou spolupráci (OECE), aby pomoc účinně řídili. Mezi členskými zeměmi byly Francie, Portugalsko, Spojené království, Německo, Itálie, Nizozemsko, Lucembursko, Belgie, Rakousko, Dánsko, Norsko, Švédsko, Švýcarsko, Irsko, Island, Turecko a Řecko. Tito poslední dva byli důležití kvůli své okrajové situaci a vnitřně politickým okolnostem. Později se připojily mimo jiné Španělsko, Kanada a Spojené státy.
Severoamerická pomoc byla převedena na místní vlády, ačkoli administrativa byla společná mezi těmito a ACE. Poradenství ohledně nejlepšího způsobu správy obdržených částek měl komisař ACE.
Vláda USA dosáhla cíle podporovat nákup produktů svých společností v Evropě. Nejprve byly zakoupeny základní potřeby, ale brzy začaly kupovat další typy produktů, aby mohly znovu vybudovat města a infrastrukturu.
Odhaduje se, že z téměř 13 000 milionů dolarů bylo přibližně 3 400 věnováno surovinám a polotovarům, 3 200 potravin, hnojiv a plátna, 1 900 strojů a vozidel a 1 600 paliv.
Důsledky Marshallova plánu
V letech, kdy existoval Marshallův plán, v letech 1948 až 1952, došlo v Evropě k zjevnému zlepšení její ekonomiky. Existují však odlišné výklady, zda byl Marshallův plán spouštěčem, nebo prostě jedním z dalších faktorů, které ovlivnily tento vývoj.
Realita je každopádně taková, že v uvedeném období průmyslová produkce vzrostla o 35%. Zemědělství bylo naopak nad úrovněmi existujícími před válkou. V důsledku toho došlo k výraznému snížení hladu a extrémní chudoby a bylo dosaženo obecného zlepšení životní úrovně.
Existují také interpretace, které naznačují, že aplikace plánu položila základ pro vytvoření základů, na nichž by měly být postaveny mezinárodní organizace, jako jsou Evropská společenství, precedenty současné Evropské unie.
Navzdory různým interpretacím a názorům se zdá jasné, že Marshallov plán byl dalekosáhlým opatřením, které bezpochyby významným způsobem přispělo k tomu, aby náš svět mohl rozvíjet svou současnou konfiguraci.