Ulice Caracasu jsou konfrontovány mezi těmi, kdo nadále podporují vládu, a těmi, kteří žádají o jeho rezignaci. Tímto způsobem byla v posledních letech rozdělena venezuelská společnost, jejíž příčinou byl kromě ovzduší nejistoty občanů a politických represí také nedostatek základních produktů. Tímto způsobem ukazuje venezuelská ekonomika slabiny modelu zahájeného v roce 1999, který hodláme analyzovat v tomto článku.
Hospodářská politika, kterou Venezuela uplatňuje v posledních letech (charakterizovaná silnými státními zásahy na úkor soukromého sektoru), měla hlavní cíl podpořit hospodářský růst stimulací agregátní poptávky s přidáním přerozdělovacích politik, které by umožnily více stejný příjem. K dosažení tohoto cíle se vláda spoléhala na jasně expanzivní fiskální politiku. K jeho financování však potřeboval finanční zdroje, které neměl a které nemohl získat zvýšením daňového zatížení.
Aby se venezuelské úřady financovaly, rozhodly se využít hojnosti ropy v zemi a znárodnit společnosti v tomto odvětví. Byla tak vytvořena silná závislost mezi ropným odvětvím a venezuelskou ekonomikou, protože ta byla stále více kontrolována státem a ta zase závisela na vývozu ropy, aby se nedostal do deficitu.
Analýza údajů nám umožňuje dospět k závěru, že venezuelská ekonomika zažila v období 1999–2012 období růstu (i když jistě ovlivněné poklesem mezinárodního obchodu v roce 2009), s pozitivními obchodními bilancemi a neustálým růstem vývozu i vývozu. vývoz, dovoz, který je obvykle jasným ukazatelem procesů otevírání ekonomiky (navzdory skutečnosti, že ve Venezuele k tomuto jevu došlo pouze v obchodě, a nikoli v jiných oblastech, jako jsou finanční a kapitálové trhy). Od roku 2013 se trend obrátil a prodej v zahraničí se snížil, což znamená méně deviz pro financování nákupů. Takto lze pozorovat snížení dovozu a vývozu, a tedy stále více uzavřenou ekonomiku.
Navzdory trendům v období 1999–2012 a 2013–2015 však existují dva procesy, které se v průběhu času nemění. Prvním je rostoucí role veřejného sektoru v exportu a druhým rostoucí závislost na ropě (která již v roce 2015 představovala 91,63% zahraničního prodeje). Vezmeme-li v úvahu, že znárodnění odvětví v roce 2008 vyhladilo soukromý vývoz ropy, údaje ukazují, že soukromý sektor je v deficitu (o čemž svědčí skutečnost, že jeho dovoz daleko převyšuje vývoz) a stále více je škrcen intervencí tohoto sektoru.
Podobně posílení státu vedlo k vážným problémům s deficitem, protože soukromý sektor ve Venezuele byl tak přísně potrestán předpisy, že je sotva schopen přežít. Tím se dostává do začarovaného kruhu, kde zvýšení daní nebo přísnější regulace ničí zaměstnanost a bohatství v soukromém sektoru a stát se rozhodne použít expanzivní fiskální politiku na podporu poptávky a kompenzaci tohoto poklesu: to je to, co mnoho politických autorit nazývají „přerozdělování“. Problém je v tom, že tato opatření musí být nějakým způsobem financována, což vždy skončí více daněmi, které živí začarovaný kruh vysokých daní a potřebu expanzivní fiskální politiky. To se v současné době ve Venezuele děje a co spolu s právní nejistotou vyvolalo náklady na financování země na mezinárodních trzích s nejdražší CDS na světě (56,79% investovaného kapitálu, dokonce přesahuje země v občanské válce, jako je Ukrajina) nebo zachráněn třikrát jako Řecko).
V jiných zemích by možná neudržitelný dluh a nemožnost pokračovat ve zvyšování daňového zatížení přinutily vládu k nápravě. Naproti tomu ve Venezuele tomu tak nebylo a úřady se při zachování politiky veřejných výdajů spoléhaly na zpeněžení schodku. Nejviditelnějším efektem byl nekontrolovaný růst inflace, který v roce 2015 dosáhl 108,20% ročně (v číslech venezuelské centrální banky je reálná inflace možná ještě vyšší). Zvýšení cen zase způsobilo nedostatek a zjevné zhoršení kvality života populace. Vláda se pokusila zmírnit nedostatek základních produktů přidělováním a cenovými regulačními opatřeními, ale dnešní výsledky jsou velmi omezené. Inflace navíc vedla Madura k zavedení tří oficiálních směnných kurzů, což způsobilo nepřiměřené ceny mnoha potravin.
Závěrem lze říci, že úroveň inflace a dluhu ve Venezuele je již prakticky neudržitelná. Model růstu založený na přerozdělování a ropě zavedený od roku 1999 vládami Huga Cháveze a Nicoláse Madura byl schopen generovat růst až do roku 2012, ale je to velmi zodpovědné za současnou recesi: ekonomické zákony stanoví, že expanzivní fiskální politika pracovat v uzavřených ekonomikách. Samotná vláda přispěla k neúspěchu svých vlastních hospodářských politik s přitěžující okolností, že vývoz se soustředil do jediného produktu, jehož ceny klesly na historická minima (tedy následovaly opačnou cestu než ostatní země produkující ropu, jako např. Mexiko).
Současná situace ve Venezuele, i na sociální úrovni, je jistě velmi obtížná. Silně ideologická politika úřadů, stejně jako v Argentině a dalších amerických zemích, selhala kvůli dynamice diktované ekonomickými zákony. Otázkou nyní je schopnost venezuelských politiků napravit své chyby.
Plánovaná ekonomika