Pobaltské republiky zažily silný hospodářský rozvoj od 90. let a jejich růst je přibližuje prosperitě severní Evropy. Analyzujeme jejich ekonomiky s jejich slabými a silnými stránkami.
8. ledna OSN oficiálně oznámila, že Estonsko, Lotyšsko a Litva (výše modře) opustil východoevropskou skupinu v klasifikaci provedené touto institucí pro všechny země světa. Namísto se staly součástí severní Evropy spolu se Spojeným královstvím, Irskem, Islandem, Norskem, Švédskem, Dánskem a Finskem. Zprávy byly ve třech pobaltských republikách dobře přijaty, protože v nich vidí uznání jejich hospodářského pokroku v posledních desetiletích a vyvrcholení procesu, který zahrnuje distancování se bývalého komunistického bloku a sblížení se skandinávskými národy.
Abychom tomuto procesu porozuměli, je třeba si uvědomit, že jeho původ sahá až do brzy 1990, se zánikem Sovětského svazu a prasknutí bloku vytvořeného kolem Varšavské smlouvy, události, které způsobily jak pád komunismu v již nezávislých zemích (Polsko, Maďarsko), tak vznik nových států (Ukrajina, Bělorusko). V případě východního pobaltského území znovu získaly nezávislost tři republiky: Estonsko, Lotyšsko a Litva.
V zásadě měly tyto tři ekonomiky mnohem více podobností s východní Evropou než se Skandinávií: se státem plánovanými ekonomikami, silnou závislostí na Rusku a vážnou technologickou zaostalostí nebyl jejich stupeň rozvoje zdaleka takový, jaký měl Severní Evropa, a dokonce i z jiných zemí, které také zanechaly komunismus (Finsko, Polsko). Proces přechodu na kapitalismus by byl pomalý a obtížný, ale nejprve se muselo rozhodnout, zda by úprava měla být rychlá nebo progresivní. Pobaltské země zvolily první možnost, zatímco většina východní Evropy se rozhodla pro druhou.
O dvacet let později (alespoň při zohlednění skutečných výdajů na obyvatele jako měřítka ekonomického rozvoje) bychom to mohli určitě říci rychlé úpravy vedly k lepším výsledkům. Počínaje podobnými úrovněmi se pobaltským republikám podařilo zvýšit jejich bohatství na úrovně mnohem vyšší než v jiných (například v Bulharsku a Rumunsku), jejichž ekonomice trvalo déle, než opustily komunismus. Dokonce i mezi třemi dotyčnými zeměmi byla ta s nejskromnějšími výsledky (Lotyšsko) při provádění reforem přesně nejplaší.
Jaký byl přechod ke kapitalismu?
Tento proces ekonomických úprav měl bezpochyby společné aspekty v celém bývalém sovětském bloku. Zaprvé, přechod ke kapitalismu znamenal novou privatizaci pozemků a státních podniků, jakož i právní rámec, který zaručuje soukromé vlastnictví a nastolení kapitalistického měnového systému. Na druhé straně si otevřenost obchodu a nové tržní ekonomiky vynutily tvrdou přeměnu tohoto odvětví s následným zvýšením nezaměstnanosti. A konečně nový regulační rámec učinil z regionu nový cíl zahraničních investic.
Pobaltské republiky se však rozhodly pro rychlejší přechod ke kapitalismu, který brzy ukázal lepší výsledky. Na rozdíl od svých sousedů, těchto tří zemí Uvolnili své pracovní předpisy, rozhodně omezili veřejnou správu a zavedli systém pevných směnných kurzů. Tato opatření způsobila vážné krátkodobé problémy (zejména větší obchodní deficit, ztráta rezerv a zvýšení nezaměstnanosti), které se nezdály být tak závažné ve státech, které k jejich zmírnění upřednostňovaly postupné úpravy a konkurenční devalvace. V průběhu let se však ukázalo, že reformy jsou nezbytné pro podporu růstu a zlepšení kvality života jejích občanů.
Naopak ve fiskálních záležitostech tyto země uplatnily politiky snižování daní podporovat vytváření bohatství soukromým sektorem. Nejparadmatičtějším případem je Estonsko se systémem „rovné daně“ (rovná daň): na všechny příjmy se vztahuje stejný druh daně a zisky z podnikání se nezdaňují, pokud nejsou rozděleny mezi akcionáře (což podporuje jejich reinvestice do společností). Podobné politiky byly uplatňovány také v Lotyšsku a Litvě, jako jsou jednotlivé závorky daně z příjmu nebo odstranění dědických daní. Obecně lze říci, že tyto nové daňové systémy, s nízkými sazbami a jednoduchým designem, přispěly k vytvoření dynamičtějších a atraktivnějších ekonomik pro zahraniční investice.
Pokud jde o měnovou politiku, není pochyb o tom, že politika s pevnou úrokovou sazbou měla zpočátku náklady ve smyslu obchodního deficitu, zadluženosti a ztráty rezerv, ale brzy se projevila velmi efektivní při omezování inflace (zatímco v sousedních zemích došlo k přesnému opaku). Vzhledem k tomu, že měny jsou vázány na cenu jiných evropských měn a později bylo přijato euro, ukázala se měnová stabilita jako jeden z pilířů jejího ekonomického rozvoje.
Na druhé straně jim to jejich zeměpisná poloha v pobaltské oblasti umožnila posílit vztahy se skandinávskými zeměmi, čímž se snižuje závislost na obchodu s Ruskem. Tímto způsobem si pobaltské republiky našly nepřekonatelné partnery, protože jsou to země, které generují kapitál a věnují se činnostem s vysokou přidanou hodnotou, které hledají nové destinace, do kterých by mohly investovat, a země, které by mohly sloužit jako rozvíjející se trhy i jako dodavatelé suroviny, prémie a meziprodukty. Od té doby se v pobaltských republikách etablovalo mnoho skandinávských průmyslových odvětví a bank, a dlouhý proces konvergence mezi ekonomikami obou regionů.
Tento proces konvergence mezi regiony je ještě významnější, když jej porovnáme s vývojem ostatních východoevropských ekonomik. Ačkoli tedy měli v roce 1995 vyšší příjem na hlavu, pobaltské země je předstihly a rostly mnohem pomaleji. Co víc, všem třem republikám se podařilo svůj handicap dále snížit s ohledem na evropský průměr a skandinávský blok. V relativním vyjádření lze dokonce říci, že jejich ekonomiky jsou nejdynamičtější, protože za 20 let dosáhly kumulativního růstu na obyvatele o 172%, čímž překonaly východní Evropu (93%).
Je nepopiratelné, že pokrok pobaltských republik byl zastíněn i dalšími negativními jevy, jako je zvýšení nezaměstnanosti a emigraceAčkoli se jedná o problémy, které vážně zasáhly i další východní ekonomiky, a lze je tedy jen stěží připsat jejich konkrétní politice. Dalo by se také tvrdit, že tyto země vděčí za svůj úspěch určité počáteční výhodě, protože již v sovětských dobách měly modernější průmysl než jejich sousedé, ale pravdou je, že jeho velká část byla v 90. letech demontována a později obnovena, s nimiž je těžké připisovat SSSR úspěchy dosažené dvě desetiletí po jeho zmizení. Příkladem jsou naopak zkušenosti tří pobaltských republik přechod komunistických ekonomik na kapitalismus důvěřovat fiskální úsporná opatření, měnová stabilita a vnější otevřenost. Cesta růstu, která již přinesla své první ovoce (o čemž svědčí její nedávné zařazení do skupiny severoevropských zemí), ale která pokračuje i dnes na své dlouhé cestě ke skandinávské prosperitě.