Volný pohyb osob v Evropské unii je považován za jednu z hlavních a nepostradatelných charakteristik rozvoje projektu ekonomické integrace na evropské úrovni a byl právně vyhlášen prostřednictvím článku 45 Smlouvy o fungování Evropské unie.
Volný pohyb v Evropské unii obecně ovlivňuje všechny členské státy a Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. Plně proces budování Evropy jako politické a ekonomické mocnosti je v této fázi často považován za zásadní usnadňováním mobility produktivního faktoru, jako je práce.
Právě s Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 byl vytvořen koncept občanství Unie, záruka pohybu a pobytu lidí v různých členských státech.
Koncept volného pohybu osob na evropském území zahrnuje různé aspekty, například možnost pro občany Unie, pokud jde o pracovní mobilitu mezi členskými zeměmi, aniž by narazili na byrokratické a právní překážky, přemístění jejich bydliště k nim, je-li to nezbytné pro profesionální zájem a trvalost v uvedených bodech i bez platné pracovní smlouvy.
Právní požadavky na mobilitu lidí v Evropské unii
- Pobyty kratší než tři měsíce. Platný doklad totožnosti nebo cestovní pas.
- Pobyt delší než tři měsíce. Pokud nemáte práci, musíte mít dostatečné finanční zdroje a zdravotní pojištění.
- Trvalý pobyt. Právo na trvalý pobyt je dosaženo po stabilním a nepřetržitém období pobytu v délce nejméně pěti let. Může být ztracena v případě absence z více než dvou po sobě jdoucích let v dané zemi.
V tomto smyslu toto základní právo zajišťuje všem občanům a jejich rodinám stejné zacházení v pracovních věcech a přístup k zaměstnání bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou v zemi původu. Jednotlivci mají možnost požívat téměř stejných práv souvisejících s ekonomickou činností v jejich profesionálních destinacích, jako je zdravotní pojištění. Omezení nebo rozdíly mezi zákony jednotlivých zemí se obvykle zaměřují hlavně na aspekty, jako je bezpečnost, veřejný pořádek nebo veřejné zdraví.
Méně pozitivní aspekt Tento integrační proces spočívá v tom, že není tak úplný v případě jiných typů profesionálních profilů, jako jsou samostatně výdělečně činné osoby. Posledně jmenované země se často potýkají s vyšší úrovní legislativních rozdílů mezi zeměmi a není pro ně snadné převádět svou ekonomickou činnost do jiné země.