Válka v Iráku (2003) byl válečný konflikt mezi USA, který za podpory mezinárodní koalice čelil iráckému režimu vedenému Saddámem Husajnem. Konflikt vyústil v pád iráckého diktátora Saddáma Husajna, ale po válce se Irák stal zemí zpustošenou povstáním, terorismem a bídou.
Příčiny, které motivovaly invazi do Iráku, byly předmětem velkých kontroverzí. Spojené státy tedy tvrdily, že Irák vlastní zbraně hromadného ničení, a zároveň tvrdí, že existují vazby mezi režimem Saddáma Husajna a teroristickou skupinou Al-Káida. Existence zbraní hromadného ničení a vztah mezi Saddámem Husajnem a Al-Káidou se však neprokázaly.
Kromě zbraní hromadného ničení existují i ti, kteří poukazují na to, že konflikt byl poháněn ekonomickými motivacemi, a tvrdí, že USA usilovaly o přístup k obrovským zásobám ropy v Iráku.
Na druhé straně na mezinárodní úrovni způsobila irácká válka zásadní rozpor mezi velkými světovými mocnostmi. Válka v Iráku tedy vedla Velkou Británii, USA a Španělsko, zatímco Francie, Rusko, Německo a Čína proti konfliktu projevily rozhodný odpor.
Pozadí konfliktu
Po skončení války v Perském zálivu (1991) byl Irák donucen demontovat svůj arzenál zbraní hromadného ničení a podrobit se kontrole inspektorů OSN, zatímco byla stanovena bezletová zóna.
Na druhou stranu byla uvalena přísná ekonomická blokáda, kterou byl zakázán vývoz irácké ropy. Tato blokáda však byla uvolněná a umožnila prodej ropy za účelem nákupu potravin a léků. Pod ochranou OSN byl tento program přezdíván „ropa pro potraviny“.
Navzdory všemu pokračovala americká vláda v obchodním embargu na Irák a v roce 1998 byla tato země bombardována Británií a Spojenými státy kvůli odporu Saddáma Husajna k demontáži jeho arzenálu.
Cesta k válce v Iráku
Příchod George W. Bushe do Bílého domu by postavil Irák ještě více do centra pozornosti. Irácký režim byl tedy zahrnut do takzvané „osy zla“, zatímco prezident Bush trval na vazbách mezi Irákem a teroristickou organizací Al-Káida.
S rostoucím napětím byly ze strany OSN v Iráku zavedeny kontroly zbraní. V období od listopadu 2002 do března 2003 inspektoři nenašli žádné důkazy o tom, že by Irák vlastnil zbraně hromadného ničení.
Spojené státy mezitím ve snaze legitimizovat válku předložily OSN řadu důkazů, které se snažily ukázat, že Irák má zbraně hromadného ničení. Ukázalo se však, že tyto testy byly falešné, protože po invazi do Iráku v roce 2003 nebyly nalezeny žádné chemické, biologické ani jaderné zbraně.
Navzdory opozici zemí, jako je Rusko, Francie, Německo a Čína, proti válce začaly Spojené státy navazovat mezinárodní koalici k ukončení režimu Saddáma Husajna. Mezi zeměmi, které vedly tuto koalici, byly USA, Velká Británie a Španělsko, které se na summitu v Azorech dohodly na ultimátu pro Irák. Ultimátum požadovalo odzbrojení Iráku, aby se zabránilo válce.
Pokud jde o to, zda byl zásah v souladu s mezinárodním právem, existuje také velká kontroverze. Existuje tedy mnoho lidí, kteří tvrdí, že válka v Iráku byla zjevným porušením mezinárodní legality, protože OSN výslovně neměla žádný mandát. Naproti tomu ti, kteří podporovali válku, tvrdili, že k ospravedlnění války stačí rezoluce 1441 a výraz „vážné důsledky“, k čemuž také dodali, že další konflikty byly vedeny bez mandátu OSN.
Invaze do Iráku
20. března 2003 vypukla irácká válka. Koaliční letadla a válečné lodě začaly bombardovat operace. Následně koaliční jednotky přistoupily k pozemnímu zásahu a rychle porazily irácké síly.
V dubnu 2003 se irácký odpor rozpadal a koaliční vojska převzala kontrolu nad Bagdádem. A konečně 1. května 2003 americký prezident George W. Bush oznámil konec bojů v Iráku.
Invaze však nebyla koncem války v Iráku. Vzhledem k chaosu v zemi bude okupace Iráku strašně bouřlivá. Spojené státy a Velká Británie mezitím vytvořily prozatímní vládu v zemi.
Chaotická okupace
Správu země převzala Organizace pro humanitární pomoc a rekonstrukci v Iráku, původně vedená bývalým vojákem Jayem Garnerem, kterého později nahradil Paul Bremer, který sloužil jako irácký civilní správce. Již v roce 2004 skončily okupační úřady přenesením moci do Iráku.
Koaliční jednotky pokračovaly v hledání Saddáma Husajna, zatímco zbraně hromadného ničení nadále chyběly. Nakonec byl Saddám 13. prosince 2003 zajat, souzen, odsouzen k smrti a popraven na konci roku 2006.
Pád režimu Saddáma Husajna však neznamenal konec násilí v Iráku. Povstání se dostalo do boje s koaličními jednotkami, vypukly střety mezi různými etnickými skupinami (šíity a sunnity) a země se stala obětí terorismu Al-Káidy.
Americká vojenská přítomnost v zemi pokračovala až do roku 2010, kdy se její jednotky stáhly. Pouze menší kontingent zůstal pověřen výcvikem a poradenstvím pro iráckou armádu.
Válka v Iráku v ekonomické rovině
Kromě strašlivého lidského dramatu se stovkami tisíc mrtvých a vysídlených osob stála irácká válka USA i velké ekonomické náklady. V tomto smyslu šel ekonom Joseph Stiglitz tak daleko, že tvrdil, že to byla nejtěžší válka, které Spojené státy od druhé světové války čelily.
V návaznosti na velké výdaje způsobené iráckou válkou ve Spojených státech poskytuje Stiglitz následující údaje: pokud ve druhé světové válce musela vláda převzít cenu 100 000 $ za každého vojáka, tato částka se ve válce vynásobila čtyřmi Irák. Faktem je, že americké tábory byly autentickými městy vybavenými všemi druhy telekomunikačních a sportovních zařízení, a to vše bez zapomnění na ekonomické náklady na lékařskou péči vyžadovanou zraněným vojákem.
Dalším pozoruhodným aspektem války v Iráku byla rozsáhlá přítomnost žoldáků, nazývaných také dodavatelé. Jedná se o soukromé armády, které prováděly bojové operace a sledovací úkoly na základnách. Privatizace války není zrovna levná kvůli platům žoldáků, které jsou mnohem vyšší než platy profesionálních vojáků. Za zmínku stojí role vojenské společnosti Blackwater, jejíž kontrakty se s postupující okupací Iráku zvyšovaly.
Pro Irák byla válka sociální, ekonomickou a lidskou katastrofou. Škody způsobené na elektrické infrastruktuře způsobily významné snížení průměrných hodin dodávek elektřiny. Nadbytek ropy, která těžce váží na irácký HDP, navíc nebyl dostatečný k zajištění dodávek elektřiny. Je to proto, že Irák nemá kapacitu na rafinaci ropy.
Je zvědavé, že ačkoli je Irák zemí bohatou na ropu, po invazi vlastnictví automobilů pokleslo, což naopak zvýšilo používání motocyklů a jízdních kol.
Dlouhé roky občanských sporů, válek a terorismu přinesly Iráčanům chudobu. Ničení, korupce a nejistota vedly zemi k extrémně vysoké míře nezaměstnanosti.
Dalším ukazatelem chudoby, které země čelí, je dostupnost potravin. Od 90. let 20. století se populaci distribuují nejdůležitější potraviny. Ale po válce, v roce 2011, měl Irák procento podvyživených lidí 5,7%, což představovalo asi 1,9 milionu obyvatel.
Jedním z velkých endemických zla Iráku byla korupce. Mnoho Iráčanů platilo úplatky, což se stalo smutně běžnou praxí, zatímco se domnívali, že úsilí vlády v boji proti korupci bylo nedostatečné.
Velmi odhalující skutečnost o korupci pochází z léta 2003. V té době bylo na obnovu základní infrastruktury, zdravotnických zařízení a škol vyčleněno 18,4 miliard dolarů. Z tohoto celkového počtu bylo pouze 1 000 milionů použito na rekonstrukci, zbytek byl použit na vojenské operace nebo ztracen v důsledku korupce.